Trampoty:

(9.9.2007) Abychom nezaháleli a Belu nezanedbávali, rozhodli jsme se tradičně zúčastnit Kralupské ťápoty. Lákali jsme i další strakáče, ale nakonec jsme ukecali jen Jonáše, který tedy strakatý není. Ford se kvůli paniččině indispozici přijel jen podívat, ale pochod neabsolvoval. Taky jsme náhodou potkali dalšího strakáče Baka (Bac Tyrkys), takže jsme udělali společné strakaté foto.

Na trase na nás čekalo 11 úkolů. Letos pořadatelé vymysleli úkoly nejen pro psy, ale i pro jejich doprovod. Zřejmě to bylo míněno jako záchrana pro netrénované týmy, ovšem u nás to dopadlo opačně, Bele jsme to trestuhodně kazili. Ještě že nám vylepšovala průměr :o)

První úkol byl štěkej. To Bela umí, takže získala plný počet bodů. Druhý úkol byl pro páníčka, odhadnout půl minuty. Můj trénink počítání Křemílkovy dechové frekvence přinesl své ovoce, spletla jsem se jen o necelou čtvrtinu sekundy (náhoda :o). Třetí úkol bylo odmítnutí potravy. Mohlo se slovně ovlivňovat, takže Bela sice nerada ale nakonec přeci jen poslechla mé vyčítavé FUJ. Pak bylo skákání v pytli (čtvrtý úkol). To zajistil Milan, protože s Křemílkem v šátku by to bylo dost nebezpečné, Milan dohopsal kam měl a i když Belu to strašně bavilo a hopsala i bez pytle, povalit se jí ho nepodařilo. Pátý úkol bylo odložení a házení míčků na cíl. Zjevně zkouška poslušnosti pro aportéry, což Bela není, takže pro ni to byla hlavně zkouška trpělivosti. Házel Milan a jednou se i trefil. Další (šestý) úkol bylo pár překážek agility - slalom a skočky. To by byla veliká otuda, kdybychom tohle nezvládly, i když jsme už dlouho netrénovaly, naštěstí se zadařilo. Sedmý úkol byl vyjít schody, což jsme zvládli jaksi mimochodem a osmý pak sedni-lehni-vstaň, to Bela zvládla celkem dobře, až na to vstáááň, protože to neděláme a proto to neumí. Devátý úkol byl opět pro doprovod: poznej rasu. Konečně jsem zúročila všechny ty Světy psů a Pes přítel člověka a levou zadní jsme určili správně všechna plemena. Ovšem desátý úkol - aport, byla katastrofa. Bela neaportuje, takže za hozeným klacíkem se rozběhla, ale běžela dál a o klacík se ani v nejmenším nezajímala. Pár bodů jsme nakonec získali, neboť Bela cestou na klacík (omylem) šlápla a posuzovatel pravil: "kontakt tam byl". A poslední jedenáctý úkol byl ukázat zuby (psa), což pro nás není vůbec problém. Nakonec jsme suma sumárum získali 95bodů (ze 110) a umístili se na krásném 9-10místě.

Po pochodu jsme se s Belou proběhli po pár agilitích překážkách, chtěli jsme zkusit i coursing, ale bohužel se neopravitelně porouchal naviják.

Nicméně i tak to byl příjemně strávený půlden.

odkaz na 3. ročník Kralupské ťápoty

(4.5.2007) Po delší pauze se zas hlásíme :o)

Podruhé jsem byla v porodnici téměř tři týdny a Bela mě opět nepostrádala, tentokrát ani neučurávala. Ale možná to bylo tím, že nás přijelo o jednoho víc ;o)

Ze začátku našeho Kamilka-Křemílka opatrně obcházela, pak se ale začala živě zajímat o veškeré dění okolo něj a chtěla být u toho. V zásadě přijala Křemílka nadočekávání dobře, nijak zvlášť nežárlí a když, tak spíš na nás, že ho tulíme a ona nesmí. No nesmí ... po čase jsem poněkud rezignovala a jediné co nesmí, je olizovat mu obličej a Křemílek stále přežívá bez nemoci :o) (ťuk ťuk).

Jediné horké chvilky zažíváme, když Křemílek brečí. To Bela začíná štěkat, něco jako: no dělejte něco, on brečí, pusťte mě k tomu, honem honem honem!

Křemílek se už začíná aklimatizovat a tak chodíme ven na procházky. Sice máme super terénní kočárek s nafukovacími koly, ale daleko pohodlnější je šátek. Nemusím dávat pozor kudy jedu, jestli to není moc z kopce, jestli mu dovnitř nesvítí sluníčko...

Takže nám přišlo vhod, když Ivča svolala strakatou prochajdu do Ďábličáku. Sice jsme přijeli se zpožděním (s mimčem se plánuje hezky, ovšem obtížněji realizuje), ale smečku jsme ještě dohnali ;o) Bela se pořádně vyběhala a vyřádila, už jí to chybělo jako sůl.

(25.2.2007) Konečně se zas dostávám k Beliným stránkám. Událo se toho tolik.

Ale Bela je těžce v pohodě. Má za sebou nejen hárání, ale i falešku a žádné další změny si nepřipouští.

V porodnici se mé "spolubydlící" u manželů informovaly, jak to doma zvládá jejich první dítko. Já na Milanovi vyzvídala, jestli Bele třeba náhodou nechybím. No tak to náhodou nikoli. Prý se chovala jako jindy. Nicméně když jsem přijela po týdnu domů, radostí učurávala, to už tu dlouho nebylo, tak možná se jí přeci jen maličko stýskalo :o)

Ovšem tím to skončilo. Belu nezajímá, že mám na břiše jizvu, když vítá, tak vítá, a bez rozdílu trefuje každého do nejcitlivějších míst.

Opět čeká, až se uvelebím na pohovce, aby štěkla u misky, že nemá granule. Nasypu jí nové a jdu si sednout, zase štěká - to přece není možný, aby je tak rychle snědla - jo tak to se jí nějak nezdá voda, aby jo když si do ní naházela granule. Chvíli postávám a chodím okolo, ale Bela vypadá spokojeně, takže si sedám.

A Bela se rozhodla, že půjde ven. A tak to jde pořád dokola.

Ale jinak Bela neví, že ještě nemůžu běhat, takže když na procházce tropí nějakou neplechu, stačí běh jen naznačit a je to ;o)

Taky za tu dobu, co ji venčí Milan trochu zvlčila, budem muset na té poslušnosti zapracovat.

Ale jinak je to zlatíčko, chodí se ke mně tulit a tím mi moc pomáhá.

jo a tady je povídání o Bele a bříšku

(6.12.2006) Tak Bela už je pořádně rozháraná a pěkně s ní ty hormony mlátěj. Zejména k večeru je pěkně protivná, neví co by. Tentokrát chceme zkusit experiment a po dohodě s vetkou nasadíme homeopatika. Při troše štěstí by to mohlo zmírnit následnou falešku, no uvidíme.

Bela je teď mnohem víc spavá, taky ten spánek je mnohem tvrdší než obvykle. Jindy by při některých zvucích startovala, ale teď ani oko neotevře. Občas ji starostlivě sleduji jestli vůbec ještě dýchá (ach jo, to budu ale úzkostná matka :o)

A protože za Belou zůstávaly flíčky, nasadili jsme kalhotky. Sice podomácku vyrobené, ale vysoce funkční a celkem nenápadné černé. A jsou tak nenápadné, že dnes šel Milan venčit Belu i s kalhotkami. Když přišli z venku, hned mi to bylo jasné. Jediné štěstí, že u ocásku je dostatečná vůle, takže kadění šlo mimo.

Jinak jsem si připadala jak v S tebou mě baví svět: Ale maminka mi vždycky sundává bačkůrky... :o)

(4.12.2006) Bela nás zas vyděsila. Vypadala, jako když ji něco bolí, občas bolestivě vykvíkla. Pěčlivým zkoumáním jsme přišli na to, že to asi budou klouby, zejména po ležení nebo spaní. Okamžitě jsem vyhnala Milana s Belou k vetce, neb sama jsem byla doma lazar. Naštěstí se nesplnila moje nejčernější můra - borelioza, byla to jen angína. Takže antibiotika. První nezabraly, takže zas jiná.

Chvíli to vypadalo dobře, Bela zas kolem nás skotačila a otravovala, že tyhle krátké procházky, jí tedy ale rozhodně nestačí. Ale pak začala zase polehávat, pospávat. Občas jen tak stála, neschopná se rozhodnout, co bude dělat, někdy jen tak kvílela.

Vetka ji prohlížela ze všech stran, ale vypadalo to, že antibiotika pomohla. A protože jsme Belu viděli "sáňkovat" a jednou za ní zbyla jakási šmouha, byly v podezření žlázky nebo dokonce zas zánět dělohy.

Takže výtěry, kultivace. Jenže už než jsme si volali pro výsledky, bylo to jasné - Bela hárá!

Uf, to jsem si oddechla, chování taky zapadá, to jen jak se to spojilo s tou angínou a klouby, vůbec nás to nenapadlo. Navíc tentokrát měla Bela nejdřív výtok a pak až se jí začala zvětšovat přezka. Teď běží všechno jako normálně.

Že by se dostávala do normálního 6-ti měsíčního cyklu?

(19.11.2006) V neděli jsme se zašli podívat na výstavu psů do Letňan. Tedy spíš než na výstavu jsme šli Belu vylítat na letiště :o)

Nakonec se nás i přes nepřízeň počasí sešlo 11 strakáčů, z nichž ani jeden nevystavoval. S o to větší vervou se honili, prali a řádili.

Fotky jsou jakž takž, protože byla mlha, chvílemi se nám někteří strakáči ztráceli :o) Ale sem tam se zas nějací jiní pejsci přidali. Prostě byla to mela.

Belu to rozhodně unavilo.

Ovšem po pár dnech jsme si všimli, že Bela občas kníká bolesí, hlavně když vstává. Celá vyděšená jsem vyhnala Milana na veterinu, aby to nebyla borelioza. Nakonec je z toho angína. Takže teď je na antibiotikách, ale už je to zas naše stará Bela, která má energie na rozdávání a dává nám dost najevo, že tyhle krátké procházky jí tedy rozhodně nestačí.

(6.11.2006) V sobotu jsme přijali pozvání Ivči do Čtyřkol. Nakonec se nás sešli čtyři strakáči: domácí Ford, Bela, Abu a Arny. Vydali jsme se na prochajdu kolem Sázavy, kam Bela okamžitě vlezla, naštěstí hodně běhala a nenastydla z toho. Pak jsme si zašli na oběd a procházkou lesem zpátky.

Potom jsme ještě chvíli povídali na zahradě a vydali jsme se domů.

(31.10.2006) Vyrazili jsme na klubovou výstavu do Mladé Boleslavi. Tedy ne vystavovat, ale hlavně proběhnout Belu a potkat Belina bráchu Bena a jeho páníčky.

Dorazili jsme se zpožděním, protože dálnice byla ucpaná a několikrát jsme museli sjet a objíždět místní vesnice. Ale pak se ukázalo, že stejný problém měli i rozhodčí, takže jsme začátek strakáčů nakonec stihli.

Výstava byla malá, takže strakáči mohli volně běhat po hřišti, za což jsme byli rádi.

Po výstavě probíhala ještě bonitace a když to všechno skončilo, měli jsme už pořádný hlad. A tak jsme s Ivčou uplatnili naše poznatky z agilitího tábora a vybrali naši oblíbenou restauraci. Ještěže do ní můžou psi, protože jsme zapomněli, že má Milan nové auto a alalarm s detekcí pohybu, takže jsme Belu nemohli nechat spát v autě, jako ostatní.

Potom jsme se vydali domů a s námi i Darka, Tomáš a Ben. Konečně jsme jim mohli oplatit jejich pohostinnost.

Psi doma kupodivu našli ještě dost energie, aby si zařádili, ale nakonec je celodenní  program zmohl a usnuli. Ale my páníčci jsme hráli karty ještě dlouho do večera.

Druhý den ráno jsme si ještě udělali malý výlet na Okoř.

(22.9.2006) Už před dvěma týdny jsme byli na Pochodu pro psy přes pohoří, tedy 5P a pak v neděli ještě na Kralupské ťápotě.

Pochod 5P nejdřív vypadal na hojnou účast, ale různé choroby a úrazy si vybraly svou daň a nakonec jsme se sešli jen tři strakáči: Bela, Ford a Arny (Arnyka Tabat). Vyrazili jsme na 14km trasu, ale pak se ukázalo, že jsme sešli z cesty a trochu si to zkrátili, bohužel jsme tak minuli kontrolní stanoviště, rozhodli jsme se tedy vrátit, abychom nepřišli o závěrečného buřta. My jsme nakonec holky u stanoviště opustili a raději se vrátili, doma nás čekalo spoustu práce.

V cíli nás mile překvapili, dostali jsme buřta i diplom a medajli, ale černé svědomí jsem neměla, protože těch 14km jsme zcela určitě ušli :o)

V neděli ráno jsme probudili do krásného dne a s tím, že stejně musíme s Belou ven, jsme vyrazili na Kralupskou ťápotu.

Oproti loňsku jsem šla s Milanem, který je ovšem ještě nespolehlivější fotograf než brácha. Milan odmítal fotit dle něj nudné disciplíny a když to náhodou bylo zrovna zajímavé, zaujatě nás sledoval, místo aby fotil.

Letos bylo 10 úkolů:

Hned první byla reakce na hluk, paní bila kladívkem do gongu zavěšeného nad psem. Bela nevěřícně zírala na paní, gong  a na mě, zřejmě proto získala 7 z 10 bodů.

Další byl takový jednoduchý coursing. Na louce vytvořili obdélníkovou dráhu. Na tenhle úkol byla dost fronta, takže jsme měli možnost sledovat, jak to ostatním pejskům jde. Psi buď běželi naprosto ukázkově a v cíli doběhnutý strapec "zabíjeli", případně odnášeli pryč.

Jiní se za střapcem slibně rozběhli, ale s první zatáčkou střapec ztratili a vraceli se k páníčkovi a ti ostatní trasu absolvovali jen za doprovodu páníčka a střapec je moc nezajímal

Očekávala jsem třetí, maximálně druhou variantu, ovšem Bela vyběhla, vybrala obě zatáčky a v cíli doběhnutý střapec zklamaně očichávala, jako že ta sranda už asi skončila. Dostali jsme 9bodů.

Na dalším stanovišti jsme předvedli Beliny zoubky (10b) a zaštěkali na povel (7b).

Ovšem další disciplínu jsem málem předem vzdala. Pán nabízel Bele salámek a ona si ho nesměla vzít. Jediná klika byla, že člověk mohl psa slovně ovlivňovat. Takže několikeré FUJ a NESMÍŠ Belu přimělo k malému zaváhání a salám si fakt nevzala, no to jsem zírala (10b).

Pak jsem měla Belu odvézt kousek na vozíku. Bela hupla dovnitř, ale po rozjezdu ještě rychleji hupla ven (3b).

Na dalším stanovišti chtěli základní poslušnost, tedy sedni-lehni-vstaň. Bela byla nejspíš už dost unavená a tak ochotně spolupracovala, jen to vstáááň neumíme (8b).

Pak odložení v leže, to my s Belou vůbec neděláme, ale jak byla unavená, byla asi ráda, že nemusí nic dělat a tak předpisově ležela, dokud jsem se k ní nevrátila a nedala jí povel. Jo trénink před přékážkama na agility začíná nést ovoce (10b).

Poslední úkol bylo právě agility, dvě skočky a tunel. Hodnotily se zvlášť, ale to bychom byly pěkné ostudy, kdybychom to neabsolvovaly bez ztráty kytičky (10+10b).

Celkem jsme tedy získaly 84 bodů (ze sta možných). A dokonce jsme se umístily v první desítce.

V cíli na cvičáku jsme si s Belou vyzkoušely ještě pár překážek a Bela běhala celkem pěkně, dokonce i tu o něco vyšší kladinu zvládala bez problémů.

No prostě podařené dopoledne.

(27.8.2006) Minulý týden jsme s Belou strávili na agilitím táboře v Mladé Boleslavi.

Tábor byl fajn, jen zázemí, především hygiena, bylo zoufalé. Ačkoli se zástupci místního cvičiště, kde jsme stanovali, opravdu snažili, tekoucí voda mi nesmírně chyběla. Ale chápu, že se jednalo o náhradní řešení za vyhořelý cvičák v Kutné Hoře, takže příště už to snad bude lepší.

Jinak tréninky byly skvělé, musím poděkovat Dianě, s Belou jsme udělaly obrovský pokrok a zvládaly jsme třeba i pět překážek za sebou.

Trénovali jsme třikrát denně a víckrát by to nejspíš nešlo, protože někteří pejsci byli i tak na odpoledním tréninku utahaní. Ale Bela vypadala, že by zvládla nejmíň dvakrát tolik. Ovšem nebyli jsme jediní, borderka Jimmy v temperamentu Belu převyšoval.

Bylo zkrátka fajn nebýt na cvičáku za největší šídlo a největšího drsňáka jako v Kralupech, krásně jsme zapadly do průměru.

Počasí se víceméně vyvedlo, tedy aspoň podle předpovědí. Pršelo jen párkrát.

Po návratu Belu čekala novinka, udělali jsme si postel jinde. A to, co nám připadá jako bezva doupě, se Bele dvakrát nelíbí. Hlavně si nemůže zalézt pod postel a ani její molitanová vila se tam nevejde. Ale asi jí ji budeme muset vyndat na chodbu, protože po pelíšku smutní a dobývá se do, dnes už bývalé, ložnice. Tam my ale zavíráme dveře, abychom neslyšeli silniční provoz, před kterým jsme utekli.

Tak a teď pro ty čtivější podrobnější líčení tábora :o)

Už cesta na tábor byla dost dobrodružná. Jela jsem svým autem, tedy bez dálniční známky a proto jsem směřovala z Kralup do Boleslavi přímo, přes Mělník.

Ovšem navigátor po telefonu se moc neosvědčil, po jednoznačné radě: Na téčku doleva, jsem si asi hodinku zajela.

Nakonec jsem sice zase správnou cestu našla, ale projíždění vesniček s otevřenými okýnky - bylo vedro - a kvílející Belou na zadním sedadle - moc zatáček - byl rozhodně zážitek. Lidé se zastavovali a koukali, kdo že to tak hrozně mučí psa.

Po úspěšném dojezdu jsem postavila stan hned vedle Ivči a Dáši. Později se však ukázalo, že stojíme na strategickém místě, u cesty na spodní parkur a taky na záchod a taky hned vedle kotců, takže naši strakáči neustále hlídali a štěkali. Proto jsme ještě večer přesunuly všechny stany na jiné klidnější místo.

Odpoledne jsme s Belou zaběhly zkušební parkur, což pro nás byla naprostá premiéra, víc než čtyři překážky jsme ještě  nedělaly, probíhalo to tak, že Bela na mě musela čekat, takže kolem mě kroužila a některé překážky skákala natřikrát (tam-zpátky-tam), nakonec nás zařadili do začátečníků (2.skupina). Ovšem už při prvním tréniku se provalilo, že Bela beze mne překážky skákat nebude a já zas nejsem dost rychlá, abych zvládla zároveň s ní uběhnout víc jak dvě překážky - prostě starý známý problém. Takže jsme raději přešly k úplným začátečníkům.

První večer na táboře jsme se dozvěděli víc o organizaci tábora. Některé věci mě dost zaskočily, jako třeba rozcvička v sedm hodin, tj. v sedm hodin bylo třeba být nachystán v přilehlém lesíku. Ovšem mé obavy z toho, že snad nevstanu, byly zcela liché. Už od šesti ráno se psi navzájem budili a ti zas budili své páníky, tedy i Bela mě.

Další překvápko byla celotáborová hra Boleslavský trojboj. Inu vzpomněla jsem si na dětské tábory, kdy jsem sportovní soutěže nesnášela, neb na všechny sporty jsem levá a vždycky jsem to svému družstvu kazila. Ovšem hned v první disciplíně, běhání překážek (jen lidé), se ukázalo, že nesoutěživých typů je nás ve družstvu víc a to mě dost uklidnilo. Druhý úkol spočíval v zaběhnutí parkuru - jeden za všechny. Ostatní družstva vybrala ze svého středu toho nejlepšího. Ovšem náš kapitán dal losovat. Nakonec to sice připadlo na něj, jako nejlepšího i losem. Nevím, co by se stalo, kdybych si ulomenou zápalku vytáhla já, jediný začátečník ve družstvu, ale chápu to jako velmi sympatické gesto. Poslední disciplína byla zas parkur, ale všichni za jednoho. Tedy celé družstvo si rozdělilo parkur na úseky a každý měl zaběhnout kousek. Jako nejméně zdatní jsme s Belou dostaly dvě překážky na začátku. To Bela bravurně zvládla a už se blížila ke mně pro odměnu, když zaregistrovala, že ten druhý pes běží do tunelu! Minula třetí skočku a zaběhla do tunelu také, tím jsme se našemu družstvu postarali o jednu diskvalifikaci (z konečných dvou), doufám že nás pak moc neproklínali :o)

Po úvodu následovala přednáška o pravidlech agility. Na první pohled bylo jasné, že jsem se tam ocitla naprosto omylem. Většina lidí byli zažraní agiliťáci a uměli je málem zpaměti, plus ještě vyprávěli historky za co je kdy kdo diskvalifikoval (na závodech).

My strakáči jsme nakonec psychicky nevydrželi a zdejchli jsme se na večeři.

Večer jsem Belu přibalila k sobě do spacáku, tedy do dvou spojených. Bela ze začátku moc nechtěla a ráda by se zapojovala do jakéhosi sborového štěkotu. Takže první dvě noci jsem se moc nevyspala, jak jsem ji hlídala. Pak už nám byl oběma štěkot a vytí naprosto šumák a spaly jsme tvrdě až do rána.

Bylo to vlastně prvně, kdy jsem s Belou stanovala tak dlouho, jindy sotva víkend.

Stanování s Belou se vyznačovalo především neustálou špínou (proto jsem tak zoufale postrádala tekoucí vodu). Bela má neomylný talent pošlapat čisté věci. Když jsem se oblékala nebo zrovna poklízela, chodila dovnitř a ven, aby mohla každou věc označit čerstvou ťápotou. To pak sedíte nad čerstvě vytaženým tričkem a váháte, jestli si ho obléknout i s tím bahnem nebo riskovat ještě jedno tričko, které mimochodem Bela oťape, jakmile vás v tom uvidí :o)

Během tréninků jsme postupně s Belou zvládaly víc a víc překážek za sebou a díky Dianě jsme vymyslely trik jak Belu dostat za překážku, když už nestíhám: hodila jsem vodítko. Narozdíl od hračky, o kterou se nezajímala, a pamlsků, u kterých váhala nebo obíhala, za vodítkem skočila a dál se o něj nezajímala, což bylo výhodné při návaznosti na další překážku. A až přestanu samovolně tleskat (automaticky Belu povzbuzuji :o), tak to bude dokonalé.

Taky jsme se naučily překonávat kladinu bez vodítka, což považuji rovněž za veliký úspěch. Bela dokonce vybíhala na kladinu i ve volném čase, naprosto dobrovolně! Nakonec se naše maximum ustálilo na třech skočkách za sebou a pokud mezi nimy byly i jiné překážky (tunel, áčko, kladina...), tak jich mohlo být i víc. Zkrátka Diano DÍKY!!!

V porovnání s ostatními (motivovat některé pejsky bylo skutečně náročné :o) bylo vidět, jak moc to Belu baví a jak moc jí to kazím, vždyť dělala, co mi na očích viděla, jen já jsem v tom měla často zmatek :o)

Energie měla Bela celou dobu na rozdávání, mám dojem, že i kdybych ji o půlnoci vzbudila, půjde radostně skákat :o) Zato já jsem ale odpadávala při každé volné chvíli a během tábora jsem přečetla čtyři knížky.

Trochu mě mrzelo, že si nemůžeme zkoušet překážky mimo tréninky, prý abychom "neutavili" psy, to ještě neznali Belu, myslím, že příštím táboře bych mohla zkusit vyjednat vyjímku :o) A taky psi nemohli volně pobíhat a hrát si spolu (co jsem si myslela?), jsem prostě ze strakáčů deformovaná. Ale sem tam jsme se s některými potkali venku, to si pak Bela zařádila. Bylo třeba hrozně legrační sledovat, jak borderka Jimmy kvůli ní zpomaluje, aby mu stačila a mohli se spolu honit :o)

Nakonec jsme z tábora ujely už ve čtvrtek večer. Tolik jsem se těšila na vlastní záchod, sprchu a postel (v tomto pořadí :o)

V pátek ráno Bela vstávala brzy a hledala kamarády, když se žádné reakce nedočkala, cvičně skočila v obýváku přes kufr a v chodbě dálku přes spacáky a karimatku a bylo :o)

Fotek z tábora moc nemám, měla jsem sebou Milanův foťák a protože nebylo zrovna příznivé světlo (prostě nesvítilo sluníčko :o), tak spousta jich nevyšla. Navíc, když už jsem fotila třeba Ivču při tréninku, tak raději jejím foťákem, aby z toho alespoň něco měla. Ale pevně doufám, že časem z ostatních vydyndám pár fotek Bely na překážkách. Taky bych ráda získala kopii videa, co se průběžně natáčelo, no uvidíme :o)

A v odkazech najdete adresy webů našich nových přátel!

(13.8.2006) V sobotu jsme vyrazili na klubovou výstavu do Mladé Boleslavi.

Po příjezdu jsme zjistili, že strakáči jsou v kruhu až páté plemeno, tedy je před nimi 46 psů k posouzení.

Vchod na hřiště byl zabedněný, ale naštěstí jsme našli místo, kde se mohli strakáči honit a kde si mohli hrát. Dokoce občas strhli do hry i nějakého jiného kolemjdoucího. Největší legrace byla s velkým švýcarským salašnickým psem. Páník ho měl na vodítku a druhou rukou telefonoval. Ovšem strakáči, hlavně Abu, se rozhodli si s ním hrát, což se švýcarákovi nesmírně líbilo, ovšem pánovi vlajícímu na vodítku už méně, nakonec ho s vypětím sil pustil :o)

Když konečně přišli strakáči na řadu, někteří pejsci byli tak utahaní, že kolem kruhu usínali, ještě než přišli na řadu.

Bela sice neusínala, ale utahaná byla, takže začínala být trochu protivná a v kruhu skákala spíš víc než míň, ale asi jsme přeci jen nějaký ten klus ukázaly, protože se to v posudku odrazilo jen v termínu "veselá povaha". Nakonec jsme dostaly V3, ale protože všichni strakáči dostali výbornou, V3 z minulé výstavy pro mě zůstává cennější trofej. Navíc nám rozhodčí neřekla odůvodnění, takže to máme asi za ty uši, jak mi řekl zapisovatel.

No vypadá to, že tímto uzavřeme naši společnou výstavní kariéru, neboť můj cíl byl splněn - tedy hodnocení výborná.

Po výstavě se nám ještě podařilo sehnat skoro všechny strakáče na společnou závěrečnou fotku.

Posudek:

mohutná hlava, uši hůře složené, nůžkový skus, trikolorní vybarvení, dobře úhlené končetiny, veselá povaha

Známka: výborná, Pořadí: 3, Rozhodčí: Zdena Holmerová

(4.8.2006) O víkendu jsme byli v Českém Krumlově. Chtěli jsme totiž navštívit vyhlášené otočné hlediště. Ale když už jsme absolvovali tak dlouhou cestu, náplánovali jsme si tam zůstat celý víkend.

Původně s námi měli jet i Forďáci, ale nakonec jim do toho něco přišlo.

Dorazili jsme v sobotu, postavili stan a začalo pršet, tak jsme chvíli lenošili a k večeru, už po dešti, vyrazili do města. V neděli jsme měli plán: utahat Belu tak, aby večer bez problému vydržela tři hodiny v autě. Takže jsme vyrazili do blízkých Holašovic a nejenže jsme obdivovali původní architekturu, ale vyšli jsme si na menší tůru. Sice jsme trochu bloudili, ale zase jsme si nazobali borůvky, maliny a lesní jahody.

Úkol byl splněn, Bela byla skutečně utahaná, jenže já taky :o)

Na Rusalce, hlavně ke konci, jsem měla co dělat, abych neusnula, však taky končila o půlnoci. A pak nás ještě čekala cesta domů. Oproti původnímu předpokladu jsme nemohli zůstat do pondělka, protože měli přijít řemeslníci. Tento týden totiž začala (doufejme) poslední fáze rekonstrukce našeho domečku (alespoň obytné části).

(23.7.2006) Tento víkend byl poněkud hektický.

V sobotu jsme naplánovali malou dopolední strakatou procházku u nás v Kralupech. Vlastně to zpunktovali Forďáci, kteří tak jako tak do Kralup jeli, a přidali se ještě Elfíci.

Procházka se tak vydařila, že nakonec jsme docela "zapařili" a rozešli jsme se až v jedenáct večer. Jojo nic vás tak nerozproudí jako trocha alkoholu za teplého dne a Twister (to je výborná seznamovací společenská hra, pokud neznáte, doporučuji, odkaz zde :o).

Obrazová dokumentace se nicméně nezachovala, naštěstí :o)

V neděli, navzdory únavě, jsme vyrazili do Mladé Boleslavi na národní výstavu. Že je to opravdu veliká akce jsme poznali už na první pohled - kruhy byly po celém hřišti i okolo. Takže naděje na proběhání Bely před výstavou padla, za to se ale strakáči předváděli venku a nemuseli jsme se pařit v hale.

Nakonec jsme našli pár volných kruhů, kde se dalo alespoň na chvilku Belu pustit. Ovšem byli jsme snad jediní, kdo psa pustil na volno, většinou všichni poklusávali a trénovali do poslední chvíle.

Kruhů bylo hodně a tak jsme přišli na řadu docela rychle. Rozhodčí vypadala celkem příjemně, ale pak pár strakáčů dostalo VD za předvedení, dokonce i takový výstavní suverén jako Asko. Moje nálada se propadla na bod mrazu, už jsem se v duchu připravovala na D. Sice jsme trénovali a od bonitace máme lepší předváděcí vodítko (nikoli výstavní, ale normální tenké černé vlastní výroby), ale Bela stále odolává našim výchovným počinům.

V kruhu jsme šli jako první, takže jsem si udala naše pomalé tempo, aby Bela nemohla moc jančit (jakmile běžím-hopsám já, hopsá i Bela). Nicméně i tak si trochu zahopsala, uf uf.

Ale zuby a prohlížení a vůbec jakákoli pozornost Bele nevadí, naopak. Paní rozhodčí navíc zvolila taktiku přivítání s pejskem, což se Bele obzvlášť líbilo, a pak celou dobu při diktování posudku vrtěla ocasem.

Jakmile paní rozhodčí došla k hodnocení, tedy výborná, úplně jsem se rozzářila, myslela jsem, že na lepší známku než VD to neuhrajem, a když pak ještě přidala pěkné předvedení, má radost neznala mezí :o) Že jsme už dál nepostoupily a vlastně jsme skončily na posledním třetím místě mě nemohlo rozházet, pro nás to byl úspěch. Po minulém posudku s "nemožným způsobem předvedená", je to rozhodně pokrok.

Myslím, že nás zachránil právě Belin temperament (který nám to na druhé straně zas trochu kazí). Bela navzdory horku a sluníčku celou dobu radostně běhala, hopsala, vrtěla ocasem, živě reagovala a "usmívala se" :o)

Nakonec jsme ještě oběhli stánky a koupili Bele lososový Proplan, který má ráda a který nám došel. A jeli jsme domů.

Posudek:

pěkná hlava, kompaktní 2-letá fena, skus nůžkový, správně nasazené, ne však zcela korektně nesené uši, velmi pěkná mechanika pohybu, ocas správně nasazený a nesený, velmi přátelská, hravá, pěkně předvedená

Známka: výborná, Pořadí: 3, Rozhodčí: Jana Svobodová

     Večer jsme ještě šli na procházku s Jonášem a ridgebackem Shaggym.

(17.7.2006) Přijali jsme pozvání Bonynčiny smečky a v sobotu jsme vyrazili na sever, na návštěvu jejich chalupy.

Holky se, na rozdíl od předchozích setkání, nepohodly. Bela si bránila nás, páníky, a Bona zas svoje území, skončilo to tak, že Bona pro jistotu nevycházela z domu a hlídala oba vchody a Bela jí za to venku občůrala zahrádku :o)

Tak jsme raději vyrazili na procházku. Ale holky si spolu i tak nehrály a jen se ostentativně ignorovaly.

Ale jinak to byla fajn procházka, podívali jsme se na rozhlednu a udělali malý okruh po okolí.

Doufáme, že příště už budou obě holky lépe naložené.

(16.7.2006) Strakatá tour!

Tak jsme pracovně nazvali naši krátkou cestu po Česko-Slovensku, kdy jsme navštěvovali především strakáče, a už se to ujalo.

1. den (středa) Ráno jsme vyrazili do Ostravy, kde jsme navštívili babičku (a tetu a sestřenici a jezevčíka Didinka :o) a odpoledne jsme vyrazili na procházku s Ditou Velký dar a Markétou a malým Vojtíškem. Dituška byla nejdřív trochu nesmělá, ale stačila chvíle a už spolu s Belou řádily - zejména pokud bylo kolem bahno a pokud možno co nejvíc lidí :o)

Holky si prochajdu užily a my taky.

2. den (čtvrtek) Dopoledne jsme vyrazili do Beskyd, za Beliným bráchou Benem a jeho páníčky Darkou a Tomášem.

Ti nás vzali na procházku po okolí, které je opravdu pěkné a tak se utahali nejen psi, ale i my a tak jsme zakotvili v hospůdce. Odpoledne jsme psy, kteří se cestou vyráchali v kdejaké louži, vzali vykoupat do Bečvy, i my jsme si trochu zabrouzdali :o)

Večer nás čekala skvělá večeře a, pro mě velká atrakce, světlušky. Neviděla jsem je už hrozně dlouho.

Návštěva byla opravdu příjemná, Benova rodina jsou moc milí hostitelé.

Bela si to taky užívala, proháněla Bena, co jí síly stačily, a Ben byl vděčný sparing partner.

3. den (pátek) Dopoledne jsme vyrazili směr Brno a pak Trnava, za Medy alias Lenkou, majitelkou Melisy Červený muškát. Tam jsme dorazili až odpoledne.

Hned nás uvítala velká smečka, protože Medy má nejen strakajdu Melisu, ale i dva bosíky Jackie a Dyrka.

A byla to mela, vypadalo to, že je tam mnohem víc psů než jen čtyři :o)

Navečeřeli jsme se a pokračovali jsme o kousek dál k řece, kde už tábořili a rybařili mimojiné Martin (manžel Medy) a malá Lenička. Píšu tábořili, ale měli tam karavan, takže takový obýváček na břehu řeky, prostě paráda. My si postavili stan, tedy já jsem postavila stan, protože Milan nevěřil, že to sama dokážu (čemuž předcházelo společné postavení stanu, hádka a zbourání stanu :o). Inu postavila jsem, JO! A tak můžu vyrazit na stanový tábor s Belou, neb jsem plně soběstačná :o). Do toho nás stihli pokousat komáři. Byli obzvlášť zoufalí, protože šli dokonce i na mě, na Milana útočili rovnou v celých hejnech. Ovšem po použití Autanu, co nám zbyl ještě z Keni, jsme jim skutečně přestali chutnat a nechali nás být.

Večer jsme jen tak lenošili, klábosili, psi se koupali a těsně předtím, než jsme si šli lehnout se Bela vyválela v jakési dobře uleželé rybě, takže jsem se ji pokoušela umýt za svitu baterky. No ale pokud jste opravdu unavení, usnete i s přituleným psem a přituleným rybím odérem, jsem toho živým důkazem :o)

4. den (sobota) Ráno za námi přijel Matúš s Baškou (Háta Libachar) a vyšli jsme si na malou procházku. Baška se ze začátku trochu držela stranou smečky a tak ji Matúš povzbuzoval, běhal s ní za smečkou :o) Bela si na Bašku vyskakovala (bohužel i doslova), takže jí bylo rázně vysvětleno, že tohle se nedělá a že se má od ní držet dál, uf uf.

Po procházce jsme vyrazili zpět do Čech.

Odpoledne jsme navštívili Drašarovi, tedy CHS Velký dar, Belinu "rodnou hroudu".

Nevím, jestli to tam Bela poznala, ona je "doma" všude. Potkali jsme tam dokonce Jůzlovi, Bonynčiny majitele.

Bylo zajímavé pozorovat Belu a Elbu (Belina maminka), Elba ač menší byla pro Belu rozhodně autorita.

Poseděli jsme, popovídali, podívali na štěňátka E Velký dar. Mimochodem jsou krááásná ... a zadaná, jak mi Milan stále opakoval :o)

A pak už jsme jeli na rodinnou oslavu, kde Bela udělala náramný první dojem. Byla tak utahaná, že si jen lehla a spala, případně se nechala hladit a krmit. Všichni chodili a říkali: to je tak hodný pejsek a my odpovídali: to je jen strašně unavený pejsek :o)

(2.7.2006) Bele jsou už dva roky.

K narozeninám dostala zpátky všechny zabavené gumové hračky a zase jsme jí z pelíšku udělali boudičku.

Nějakou ňamku jí uvařím, až zas budeme mít lednici (dobrá, ale nepejskařská historka, jak se nám rozbila lednice a čekáme na novou - zasvěcení vědí :o).

Další novinka je, že Bela zřejmě velice chutná komárům, navzdory Advantixu, který se kasá tím, že účinkuje i proti komárům. No jo no. Ale Belu ty kousance zřejmě hrozně svědí, protože ten na tváři si rozškrábala do neuvěřitelných rozměrů. Už jsme vyzkoušeli kde co, včetně genciánky, dokonce i náplast, ale nic nepomohlo. Jestli to tak půjde dál, asi koupíme límec.

V neděli jsme vyrazili na procházku do Veltruského parku. Byla to taková minismečka: Bela, Ford, Cyráno a Jonáš.

(17.6.2006) Ačkoli jsme se opravdu snažili Belu utahat, falešná březost se dostavila.

Kdybyste náhodou chtěli něco vědět o žlutém tělísku (to je to, co za to může), jak funguje a nefunguje, klidně se ptejte, mám spoooustu informací.

Ale tentokrát jsme byli připravení, předem jsme schovali všechny gumové hračky, vydali embargo na mléčné výrobky a nasadili vražedné tempo procházek, nejen strakatých srazů a společných psích venčení. Ovšem Bela se zřejmě chystala taky. Ze záhadných zdrojů nosila stále další a další gumové hračky, některé ještě začerstva s nánosy hlíny, kondici si vybudovala více než dobrou a kelímky od jogurtu si vytahovala z koše.

Ale statečně bojujem, na obou stranách, skříň u postele se nám plní hračkami. Jednu dobu Bela ze zoufalství dokonce opečovávala kost z buvolí kůže, ale i o tu přišla. Venku učíme Belu povel "vpřed", což znamená, že neustále pobíhá mezi námi a kelímky od jogurtu házím rovnou do popelnice.

Opět se mi nepodařilo zjistit, že má mléko (prostě nejsem správná dojička :o) a i když jsem nic nevymáčkla, k vetce jsme šli, když se mi ty její cecíky zdály už nějaký velký. Co byste řekli? Bylo tam! :o)

Galastop spolehlivě zabral, stejně jako loni. Jen ta psychika byla horší než loni. Bela trávila celé dny v pelíšku, až jsme jí ho sklopili (aby to byl jen pelíšek a ne boudička). Tak si našla boudu v dílně (neviděla jí dobře rok), tu jsme ji zahradili a následně jsme zabarikádovali i schovávačku pod venkovními schody.

Nic jsme nedbali jejího nářku a ještě jsme po ní chtěli, aby si s námi hrála.

Mám dojem, že až bude mít Bela štěňata, někam si je pečlivě schová a neukáže nám je, nebo aspoň mě určitě ne. Kdykoli se jen přiblížím k pelíšku, probere se i z nejhlubšího spánku a okamžitě je ve střehu.

Ale už je to snad za námi, po mléku ani památky, Bela už se chodí k nám tulit k televizi a buvolí kostičky žvejká.

P.S.

foťák je opět v opravě, takže není žádné ilustrační foto

tiše doufám, že třeba dají Milanovi v práci jiný, lepší :o)

(4.6.2006) Tento víkend jsme se pokusili zopakovat loňskou strakatou sázavu.

Ale počasí nám nepřálo, byla hrozná zima, takže my jsme vzdali vodu už předem, nicméně někteří stále doufali. Nakonec přes noc zapršelo, takže se zvedla hladina Sázavy a lodě by nám stejně nepůjčili, ale aspoň nám vrátili podstatnou část půjčovného.

Proto jsme víkend pojali jako psí kempování a domluvili jsme na sobotu strakatou prochajdu. Kromě Bely, Elfíka, Arga a Forda, kteří s námi stanovali, přijeli Finn (Flíček z Kraje krkavce) a Nela (Dafne Velký dar). Takže když se sjeli všichni, byla to mela. Nejdřív "jen tak" běhali po kempu, pak jsme vyrazili na procházku kolem vody. Pesani řádili, koupali se, někteří se i parfémovali močůvkou na přilehlém poli, naštěstí Bela nikoli, tuhle neblahou zkušenost už máme za sebou.

Večer už byla Bela pořádně unavená, noc pod stanem a náročný den ji celkem vyčerpaly, proto druhou noc spala klidně a nereagovala ani na halekající spoulukempovníky. Po zkušenosti z Milešovky, kdy byla Bele v noci zima a musela jsem ji balit do deky, jsem se důkladně připravila. Svůj teplý spacák jsem propojila se svým tenkým spacákem (ač jiné firmy, zipy jsou naštěstí kompatibilní) a vzala jsem si ji k sobě dovnitř. Bela měla dost místa a proto se tomu nebránila, nikde mi nefoukalo a navíc příjemně hřála, prostě pohoda.

V neděli ráno při balení stanů Bela chvíli běhala s ostatními, ale pak sama a dobrovolně! vlezla zpátky do stanu a tam si lehla. Ovšem aby jí něco neuniklo, občas vylézala ven, to se ukázalo jako celkem nepraktické, tak nakonec zvolila kompromis, lehla si do předsíňky a sem tam vykoukla z pod tropika.

No a dopolední byť krátká procházka ji kompletně dorazila, takže už v autě zalehla a teď leží v pelíšku a ani se nehne, zkrátka podařený víkend.

(30.5.2006) Tak jsme včera byli na agility mimořádně v pondělí, což se mi vůbec nehodilo a složitě jsem musela kombinovat a přesouvat, abychom mohli jít.
Nakonec jsme došli, pozdě, ale přece. Ovšem to znamenalo, že Bela putovala rovnou do auta a z auta na cvičák, žádné zdržování okolo - suma sumárum byla naprosto nevyběhaná a nevybouřená.
Takže už při úvodním slalomu "neposeděla" a štěkáním se dožadovala vypuštění na překážku a pak se řítila rychlostí blesku :o)
Při dalším "úkolu" poté, co jsem ji pustila z vodítka, z "plezíru" skočila skokovku sem a tam, přeskočila látkáč a cestou zpátky ho proběhla a u toho si spokojeně ňafala - to všechno za pár vteřin a už byla zpátky u nohy a seděla a koukala, co že jí to čeká.
To už jsem se omlouvala, protože trestat jsem ji za to nechtěla, přeci nemůže za to, že jsme jí nedali možnost se předem vyběhat.
Jenže lektorka rozvíjela teorii, že když ji před hodinou vyběhám, bude Bela unavená a nebude ji agility bavit, to pobavilo mě, řekla jsem jí, že Bela JE normálně vyběhaná, to jen dneska jsme nestíhali. To už se bavili všichni okolo, Bela tam platí za šídlo a po včerejšku ...

Jedna moje studentka při popisu agility řekla, že psi běhají jako rakety. V tomto příměru je Bela taky jako raketa, jenže neřízená :o)

Protože i když běžím ze všech sil, Bele prostě nestačím a ona zas nechce běžet beze mne a vrací se ke mně, což je za normálních okolností chválihodné, na agility ovšem nikoli. A ačkoli neustále zvedáme laťku (to ji prý zpomalí, chacha), Bele to nečiní sebemenší problém a skočí ji klidně i z místa.

Takže teď s Milanem na procházkách trénujeme "vysílání" Bely vpřed, uf uf.

(28.5.2006) Tentokrát jsme neměli co dělat, takže jsme narychlo svolali strakatou smečku na procházku do Draháně.

Nakonec se nás sešlo pět: Bela, Ford, Elfík, Argo a nová posila Mary (Gloria Anibob), to obzvlášť oceňujeme, protože Lucka, Andělka a Mary vážily opravdu dlouhou cestu.

Pesani se vylítali, vyřádili, tedy aspoň Bela byla celkem vyběhaná.

Jinak Bela má malý šrám nad okem a vůbec podrážděné oko, což ji svědí, takže si neustále ten stroupek strhávala. Nakonec jsem psychicky nevydržela a natřela jí to genciánkou. Bela teď vypadá jak při přípravě na rande ... fialové stíny, jiskru v oku dodá Ophtalmo-framykoin :o)

Kromě toho má fialovou packu (svrchu i zespodu), já mám fialovou ruku a fialová je i deka, ale stroupek (zatím) drží!

Při aplikaci mastičky do oka je Bela neuvěřitelně trpělivá a ani si ji nesnaží vytírat.

No a když už jsem se v pátek vydala na veterinu (kvůli tomu oku), tak jsem nechala Belu kompletně prohlédnout a je jako rybička, jen cecíky má mírně zvětšené (faleška se zřejmě blíží), ale mléko zatím nemá, váží 15kg přesně :o)

(21.5.2006) Jiné než akční víkendy asi už neumíme :o)

Rozhodli jsme se jet na Memoriál Sváti Pulce podpořit Forďáky v jejich úsilí získat titul Pulec-žena (možná i muže!). Počasí nám navzdory všelijakým předpovědím přálo, proto jsme vyrazili už v pátek, abychom potrénovali spaní s Belou pod stanem.

Cestou jsme nabrali dálniční trosečníky a pak už jsme dorazili na místo. Ukázalo se, že jsme podcenili situaci a spolehli jsme se na všudypřítomnou civilizaci (hospodu), tudíž jsme neměli s sebou žádný proviant, naštěstí vděční trosečníci se s námi podělili (i o buřta :o)

Už večer se ukázalo, že jsme se ocitli mezi ostřílenými horaly, kteří nepořádají žádné bujaré oslavy, ale před akcí chodí brzy na kutě a ráno vstávají s kuropěním. To my jsme sice nakonec taky vstali, ale protože jsme se jakýchkoli pokusů o získání "pulce" předem vzdali, udělali jsme si ranní pohodu.

Poté, co ostatní vyrazili, jsme lenošili ve stanu, kam nám svítilo sluníčko a krásně hřálo.

Když jsme pak vyrazili na Milešovku, cestou jsme už potkávali potenciální pulce, jak se vrací. S údivem se nás ptali, jestli už jdeme podruhé. "Po třetí," odpovídali jsme s úsměvem. Až pak se ukázalo, že pes jako pes, strakáč jako strakáč a pletli si nás s Forďákama, takže cestou dolů, zase zoufale vykřikovali, to není možný, teď jsme vás viděli! :o)

Nahoře nás mile překvapil bufet, kde měli nejen pořádný čaj (žádný Raníček apod.), ale i výbornou gulášovku.

Jinak nám i jediný výstup na Milešovku bohatě stačil, šli jsme procházkovým tempem a povídali jsme s okolojdoucími pulci, kochali se, fotili ...

Takže celkem to byla podařená akce a doufám, že za pár let budeme s pýchou říkat, že jsme se zúčastnili prvního ročníku Memoriálu Sváti Pulce!

Abychom Belu skutečně utahali, v sobotu odpoledne jsme vyrazili za Abu (Abena Strakatý samet) a jejími páníčky do Všedobrovic. Cestu jsme našli bez problémů, čímž jsme Magdu překvapili a mě zase překvapil jejich družný soused - až ho potkáte, pochopíte, dámy :o)

Společně jsme absolvovali dvouhodinovou okružní procházku po okolí, kde Bela bohatě vyzkoušela místní bahenní koupele a dokonce se chtěla vykoupat v rybníčku a to klidně i se mnou. Uhýbali jsme totiž koni a já si Belu vzala na krátko - tedy omotala jsem si vodítko kolem zápěstí, ale pak jsme se raději rozhodli sejít z cesty - tedy ze svahu k hladině, ovšem Bela to vzala hopem, rovnou do vody, naštěstí jsem se zarazila o kámen :o)

Počasí se sice postupně kazilo, ale i tak to byla moc příjemná návštěva. Bohužel jsem zapomněla doma foťák, takže fotky budou až na budoucí Abenině stránce :o)

Ještě dnes ráno byla Bela tak utahaná, že když jsem si pohazovala její kostičkou (takové to: kolikrát se otočí ve vzduchu, než jí chytím?), tak vstala a znechuceně mi donesla plyšáka a zas si šla lehnout do pelíšku! Očividně ji rušily rány padající kostičky (nejsem dobrý chytač :o)

No a dnes (v neděli) jsme Belu dorazili společným venčením s Jonášem. Takže spí a spí a spí.

(13.5.2006) Tato sobota byla skutečně nabitá.

Absolvovali jsme pražský maraton, který se nesl v duchu odvolané účasti ze všech stran. Z původně avízovaných pěti strakáčů nakonec byli dva: Bela a Cilek (z Česlova). Svůj podíl na tom jistě mělo i počasí, které bylo celý týden ukázkové, aby v sobotu mohly přijít bouřky. Naštěstí během běhu svítilo celou dobu sluníčko. Bela a Cilda se seřadili do dvojstupu a tak odklusali celou trasu, jakoby to snad měli naučené, takové malé dvojspřeží :o)

V cíli dostali oba medajli a vyfotili jsme si je nejen my, ale i turisti.

Bela se v cílovém davu chovala úplně v pohodě, nechala se trpělivě a dokonce s gustem hladit a drbat od kolemjdoucích.

Pak jsme se vydali do Ďábličáku, ale už bez Cildy, páníci museli ještě něco zařizovat. Do parku zase dorazil jen Elfík, ostatní nemohli.

Sice byla celkově malá účast, ale i tak jsme si to užili.

Pak jsme ještě jeli nakoupit a na krátkou návštěvu k Milanovým rodičům, kde se Bela proběhla s Bondym a stihla se tak trochu poprat s Alanem, který v rámci boje zapomněl, že je nemocný stařík..

V neděli byla Bela úplně vyřízená, to já koneckonců taky :o)

Taky jsme jí dnes poprvé po hárání dovolili koupel v potoce (to bylo radosti na Starém bělidle :o)

Jinak si tak jdeme na procházce a vidíme hlouček s kočárkem a velkým černým psem - a hele Jonáš! Tak jsme pokecali, rozloučili se a za pět minut zase: a hele Jonáš, nějak se mu po Bele zastesklo a rozhodl se vrátit :o)

(9.5.2006) Bela žije bohatým společenským životem.

Nejdřív se u nás stavila Medy s Jackie, cestou na výstavu do Francie.

Pak jsme venčili s Jonášem.

A o víkendu jsme vyrazili na klubovku do Boleslavi, protože přihlášených bylo 30 strakáčů. Takovou příležitost vyběhat Belu, jsme si nemohli nechat ujít.

Návštěva Medy a Jackie prokázala, že i když už Bela nehárá, je Jackie stále její "milášek" a celou dobu za ní běhala "jako pejsek" :o)

Při odpoledním venčení jsme zase viděli, že žvýkání návnady na mravence na Jonášovi nezanechalo žádné následky.

Na výstavu do Boleslavi se mi ani moc nechtělo, ale pak jsem se na diskuzi dozvěděla, kolik tam bude strakáčů a neodolali jsme. Ještě jsem se ujistila u Katky, že se může běhat po hřišti a vyrazili jsme. Pak za námi přijeli ještě i Forďáci a Elfíci.

Psů tam bylo opravdu spoustu a nejen psi se družili. Pokecali jsme s ostatními strakáčníky, probrali jsme všechno od výchovy až po krmení.

Dokonce jsme potkali i Belina bráchu Bena, který si odbyl výstavní premiéru a to velice úspěšně.

Milan se už rozhlížel a "vybíral" Bele pejska, který by se mu líbil (takže už se s myšlenkou štěňátek víceméně smířil :o) Bohužel, když se mu nějaký pes zamlouval, ukázalo se, že je to taky Velký dar a to nevlastní brácha.

No jo, máme to v oku :o)

V Boleslavi jsme strávili celé dopoledne a Bela se skutečně vyběhala a dost unavila, takže večerní návštěva u Forďáků byla velice poklidná.

My páníci jsme si mohli v klidu hrát :o)

P.S. Novinky z agility:

Sice jsme pokročili v povelu "čekej" tak, že mi Belu nemusí na startu přidržovat a můžu se volně přesouvat dle pokynů, ale jinak se náročnost instruktorky stále zvyšuje. Zvedla laťku - obrazně i doopravdy :o) Takže ti větší už skákají vyšší skokovky a taky pes musí probíhat zvolenou trasu úplně správně, žádné kolísání, jinak zastavit a celé znova. Ani nepočítám, kolikrát jsme běželi my ...

Prostě tunel a tři skokovky není naše silná stránka. Být ten tunel na konci, tak má Bela aspoň motivaci, takhle po druhé skokovce čeká na nebohou paničku (a tedy uhýbá z trasy). Tentokrát už mi bylo jasně řečeno, že jsem pomalá a Bele nestačím. Pokud možno si mám pořídit tretry, abych měla ten správný sprintovní start.

Milan to ohodnotil tak, že musíme trénovat (tedy pravidelně běhat - uf uf). No já asi radši naučím Belu vybíhat vpřed i bez paničky :o)

(3.5.2006) A je tu máj, lásky čas.

Naštěstí Bela dohárala a tak se jí tokání už netýká. Já jsem pro změnu onemocněla, takže místo tokání se snažím si vykašlat plíce.

Proto také pálení čarodejnic proběhlo u nás. Přijeli dokonce i Forďáci. Jonáš se bohužel nezúčastnil, protože se to dopoledne pokusil zbaštit pastičku na mravence a tak měl naordinavaný klid (ale co vím, tak ho zrovna moc nedodržuje :o)

Naštěstí počasí bylo více než skvělé, tedy nepršelo.

Čarodejnici jsme slavnostně upálili, kluci se učili "plivat" ohěň a kupodivu nikdo další neuhořel.

Ford a Bela závistivě sledovali naše buřtíky, ale pak Ford objevil Belinu boudu (Bela jí už dobrý půlrok neviděla) a velice se mu v ní zalíbilo. Bela pořád doufala, že nám něco upadne a tak se od nás nevzdalovala. No byla to pohoda.

V neděli ráno jsme se ještě jeli podívat do Letňan na výstavu, ale jen jsme pozdravili pár strakáčů, koupili granule a zase jsme běželi.

Zkrátka celkem to byl podařený víkend.

Včera jsme byli na další hodině agility. Tentokrát jsem se dozvěděla, že Bela je moc rychlá, tedy má pomalou paničku, ale instruktorka šetřila mé city :o)

Jenže ji nemůžeme brzdit, protože později je zase rychlost výhodou, takže "zklidňujeme".

Proto zatímco ostatní před překážkami "hecují", Bela musí v klidu sedět a já zatím obíhám překážky jako čamrda. To má Belu uvyknout, že nemusí běžet vždy, když běží panička, ovšem podezřívám instruktorku, že tím (ne)násilně zvyšuje mou kondici).

V praxi to vypadá tak, že Belu posadím, odejdu ke druhé překážce (poté co udělám předepsaný počet koleček a zákrutů a třikrát Belu vykážu na místo :o), vybíháme zároveň, třetí absolvujeme společně a pak se beznadějně ztrácím, naštěstí hlasové povely jsou naše silná stránka, takže Bela doběhne určenou trasu a pak se konečně přihasím s odměnou.

Prostě dlouhé rovné trasy budou moje smrt, už abychom začali dělat víc dokola.

(25.4.2006) Bela hárá už 15. den.

Takže má zostřený režim, venku bez vodítka ani náhodou a pejsky odháníme spojenými silami. Jinak mám dojem, že každé další hárání je silnější a dává jí víc zabrat. Protože barví pořád, sice je to teď růžovější, ale flek na koberci to udělá stejně. Kalhotky jsem vzdala, po pár dnech už si je Bela uměla posunout, jaksi se neslučovaly s její potřebou se čistit. Do toho si často okusuje cecíky a poslední dva dny občas jen tak sedí a vyštěkává, klidně i pět minut v kuse. Štěkala tak silně a zoufale až si včera vyštěkala návštěvu u vetky, kde jsem ji nechala pečlivě prohlédnout, ale vůbec nic jí není, takže je to nejspíš všechno z hárání.

V čekárně jsme způsobily trochu rozruch, když se k nám přihnal staford a jeho panička nevěřícně kroutila hlavou, že prý se vždycky bojí a dneska se tak hrne, no pak už se nedivila :o)

Dnes jsme byly na (už třetí) hodině agility. Mám neodbytný dojem, že Bela výrazně předčí svou paničku :o)

Navzdory mému motání se do cesty a zmatenému ukazování běžela tam, kam měla. Ale taky v těch kombinacích nebyla kladina ani áčko, jen skokovky a tunely a to Bele nedělá nejmenší problémy. Jinak se dnes oproti minule chovala naprosto vzorně. Taky s námi nebyla ta háravka z minule. Ta totiž Belu velice zajímala, takže si odběhla, co měla (aspoň že tak), minula mě i páreček a hurá za hárávkou, zatímco jediní dva pejsci ve skupině se chovali naprosto vzorně.

No ale dneska to bylo lepší, krásně běhala i chodila na přivolání a náležitě si to užívala, je to teď totiž jediná možnost být bez vodítka (cvičák je oplocený).

(14.4.2006) Navštívila nás Medy (Lenka) s beauceronkou Jackie a beauceroním pětiměsíčním štěndem Dyrkem. Jela si totiž vyzvednout Dyrka až do Ústí, tak jsme jim poskytly azyl, aby Medy nemusela jezdit v autě celý den non-stop.

Bela si vyloženě oblíbila Jackie. Pořád na ni dorážela a Jackie s ní měla svatou trpělivost. Nakonec Beliny hormony převládly a Bela si začala Jackie namlouvat, a pak už nejen namlouvat, i naskakovat, no prostě nadržená čubinka. A to je to třetí den hárání, asi si ještě užijem.

Dyrk byl ještě ze všeho vyjukaný, takový velký mazel, holčičí hrátky pozoroval jen z povzdálí, netroufal si zasáhnout. A Bela hned na začátku odhadla, že Jackie je víc "chlap" než Dyrk, alespoň prozatím, takže si ho moc nevšímala.

Musím říct, že čím víc poznávám štěnda jiných plemen, tím víc z toho strakáči vychází jako děsná třeštidla.

Byla to fajn návštěva, doufáme, že se zase brzy sejdeme a tentokrát i s Melisou.

Fotky mi poskytla Medy, protože já jsem pořád bez Milana a tedy bez foťáku, ale už se to blíží :o)

(11.4.2006) Bela dnes začala hárat, pěkně jeden den po uzávěrce na květnovou výstavu.

Už jsem nasadila kalhotky. Grif na nasazování jsem od loňska nezapomněla, Bela na jejich sundavání ovšem ano :o)

Naivně jsem si myslela, že budu na Bele šetřit a před časem jsem zakoupila balíček nejlevnějších slipových vložek. Jsou příšerné, pořádně nedrží (jak by taky mohla, když má jen uzoučký proužek lepidla), celá se žmoulá a se savovostí je taky na štíru. Takže po deseti minutách bylo jasné, že tude cesta nevede a už Bele lifruji svoje "discreetky".

Bela je z té záplavy hormonů lehce mimo, takže občas jen tak stojí a štěká, taky se chodí občas "vtírnout" a chce se mazlit hned teď, žádný ťukání do klávesnice, paničko!

Dnes jsme také absolvovaly první hodinu agility na místním cvičišti. Měla jsem obavy, aby nás s tím háráním nevyhodili, ale na hodině byli jen dva pejsci, oba příliš dobře vychovaní, aby si dovolili Belu obtěžovat.

Vyzkoušely jsme si skokovou překážku, kladinu, oba tunely, slalom a áčko.

Bele to docela šlo, až na kladinu, ta se jí vůbec ale vůbec nelíbila a když dostala povel sedni před překážkou, tak u kladiny si ostentativně sedala zády k ní. Takže jsme jí s cvičitelkou udělaly každá zábranu z jedné strany a Bela to prostě musela přetrpět.

Zato tunely měla Bela jako za odměnu. Slalom jsem pochopila rychle, uvidíme, jak rychle ho postupně začne chápat Bela. Ovšem za páreček se Bela postaví i na hlavu (teda na kladinu ani za páreček :o). A áčko zvládala opět bez problémů, ačkoli jsem se po tom, co předváděla na kladině, trochu obávala, jen ten konec, kdy by měla zastavit na zóně, nám pochopitelně ještě nešel.

Dokonce můžeme i přijít za týden, kdy už bude Bela řádně rozháraná, už se těšíme.

(2.4.2006) Na Apríla jsme se s Belou vydaly do Okoře bez oře.

Nejdřív s námi měli jít i Ivča s Fordem, ale protože se pustili do opravdu velikého jarního úklidu, nakonec nemohli. Zvažovala jsem, jestli vůbec půjdu, ale vytržená osmička mě nebolela a venku bylo modro, sluníčko svítilo, no neodolala jsem.

Do Zákolan jsme přijely na poslední chvíli, ale ještě jsme stihly oficiální start. Do Okoře šly davy, ale Bela se chovala vzorně, na nikoho neskákala, se všemi cizími pejsky se ochotně družila a poslušně chodila k noze, když jsme míjely malé děti. Cestu lemovaly hloučky podnapilé mládeže a já přemýšlela, jestli jsou to fakt děti nebo už nemám odhad na věk

(A je správně).

Cesta byla trochu blátivá, někdy docela dost blátivá a jednou jsme musely projít rozlitým potokem, ale Bele to nedělalo nejmenší problémy, střídavě se koupala v bahně a v potoce.

Nakonec jsme došly do Okoře, dostaly diplom (obě!) a na chvíli si sedly na louku. A hned na nás čekalo překvapení, strakáč!!!, svět je prostě malý.

Ukázalo se, že je to Bac Tyrkys, který bydlí v Tuchoměřicích. Snažila jsem se nalákat majitelku na společné strakaté procházky, tak uvidíme.

Myslela jsem, že se najím v hospůdce Dělová bašta, kde jsme měli svatební večeři, ale odradil mě dav a fronta, takže jsem potupně vystála o něco málo kratší frontu na klobásu :o)

Když jsem seděla na louce a cpala se klobásou, kolem procházel pán, který se jal volat svou dceru z křoví dosti přesvědčivým "okamžitě pojď sem!", na což Bela vyrazila k pánovi a předpisově předsedla. To ho trochu zaskočilo. Já jsem se dusila smíchy a klobásou a vůbec jsem nebyla schopná Belu přivolat. Nakonec se mi to podařilo :o)

Při produkci skupiny historického šermu hojně používali děla, nebo to aspoň byly rány jako z děla, i já jsem leknutím nadskakovala (vždycky jsem si naivně myslela, že tahle už přeci musí být poslední a tu další jsem prostě nečekala). Bela první dvě rány byla ještě ochotná tolerovat, ale třetí byla fakt velká, takže přiběhla ke mně, sedla si mi do klína, nevraživě vrčela a každou další ránu kometovala štěknutím.

Nakonec jsme se sbalily a vyrazily k domovu, šlo se o něco lépe, cesty byly volnější.

V neděli jsme si s Ivčou a Fordem vynahradili a vyrazili do Veltruského parku.

Bylo krásně, jaro už je prostě tu. Bela se vykoupala v kdejaké tůňce a že jich bylo - vody je víc než dost.

Nakonec neodolala a hupsla i do rozvodněné Vltavy, naštěstí při břehu nebyl takový proud a Bela je zdatný plavec. Už jsem si plánovala, co musím odhodit, než tam pro ni skočím :o)

Takže to byl opravdu podařený víkend!

(26.3.2006) Bela je chovná!

Tuto sobotu jsme s Belou úspěšně absolvovaly bonitaci. Milan odjel do dalekého San Francisca, takže jsme to musely zvládnout samy. Vzala jsem si na pomoc bráchu, jako fotografa. Zaúkolovala jsem ho, že je osobně zodpovědný, že nafotí alespoň dvě dobré fotky. Příkaz vyplnil málem doslova :o)

Ovšem s foťákem, který měl, jsem asi ani nemohla chtít víc. Ten dobrý si totiž Milan odvezl s sebou.

Nejhorší bylo čekání, prozíravě jsem Bele vzala kostičku, takže si ji v klidu v koutku žvýkala, ovšem pokud se kolem mihl nějaký pes, jala si ji bránit. Naštěstí o štěkot nebyla v sále nouze, tak to ani nikoho nepobuřovalo.

Dlouhé čekání nám zpestřil rozhodčí, který vehementně odmítal zbonitovat jednoho pejska (zřejmě nějaké ovčácké plemeno, utkvělo mi, že nemá ocas), dlouho a hlasitě se dohadoval s majiteli, dalšími lidmi a s někým po telefonu. Ti, co čekali ve frontě, byli asi dost otrávení, trvalo to minimálně dvacet minut.

Konečně jsme přišli na řadu. Bela v kolečku opět vyskakovala a chytala vodíko, ale i když to určitě nebylo to správné předvedení, tak vím, že poctivý trénink přinesl své ovoce. Samozřejmě to bylo horší, než co Bela předvedla např. Knoflíkům na parkovišti, ale aspoň jde vývoj tím správným směrem a jednou jistě přijde den, kdy se odvážíme i na výstavu :o)

Paní rozhodčí byla moc hodná a milá, ovšem Bele se vůbec nezamlouvala, nechtěla se nechat dát změřit, ačkoli před dvěma týdny na schůzi jsme ji přeměřili několikrát naprosto bez problémů. Ale nakonec jsme to zvládli (oficiálně má 48,5cm). Může nám být drobnou útěchou, že někteří ostatní pejsci měli stejné problémy.

Po zkušenosti s měřením, mě paní rohodčí vyzvala, ať zuby ukážu já. To jsem sice nečekala, ale v rámci tréninku na výstavu, jsme to zkoušeli, takže jsem věděla jak na to (díky za stránky www.nahaci.cz!!!). Bela zrovna moc nespolupracovala a všude strkala jazyk, ale na poněkolikáté jsme zvládly ukázat skus i ostatní zuby.

Pak už jsme s Belou jen stály a komise si zaškrtávala v protokolu.

Kupodivu má Bela vše standardní, i uši a žlutou barvu, čehož jsem se obávala.

Když jsem viděla protokol, pochopila jsem, proč Katka na schůzi navrhovala jeho změnu. Nejenže je vidět, že ho psal někdo se sotva základní znalostí wordu (tabulátory, odrážky či tabulky neznaje), ale navíc je tam hrubka!

Po bonitaci jsem rychle zavezla bráchu domů, slupla něco k obědu a zase jsme jely do Prahy na strakatou procházku, která je, co se účasti týče, bezkonkurenčně rekordní. Sešlo se nás 12 strakáčů!

Bela, Ford, Argo, Nela, Bona (Bonarosa Velký dar), Jordan (Benjamin Velký dar), Alaska Tyrkys, Abi (Abena Strakatý samet), Eda z Česlova, Finn (Flíček z Kraje krkavce - ještě štěňátko), Chrupka (Chér Libachar), Beny (Emil z Kraje krkavce).

Bohužel foťák mi nesloužil, jak bych chtěla a baterky došly při závěrečném fotu, takže prosím, pokud vám vyšla, neposlali byste mi ji? Předem děkuji.

Procházka se docela vyvedla, jen to byl neustálý zmatek a nebýt obojků, asi bych se do konce procházky těžko naučila kdo je kdo.

Pokud je pod fotkou špatně uvedené či neuvedené jméno vašeho psíka, prosím, dejte mi vědět, někdy je obtížné je rozeznat a jen jsem odhadovala.

Páníčky, které jsem předtím neznala, jsem ani nestihla poznat, snad si popovídáme příště.

Ke konci prochajdy už byla Bela tak utahaná, že si to ani neužívala, byla podezřele hodná. Bylo toho za celý den už moc.

Doufám, že si podobnou procházku zase zopakujeme!

(12.3.2006) V sobotu jsme vyrazili na schůzi klubu, sekce strakáčů.

Vy, co jste nebyli, nezoufejte, o moc jste nepřišli.

Nejdřív mluvila hlavní poradkyně chovu. Její projev byl trochu zmatený, mimojiné proto, že často hovořila s jednotlivými členy, aniž se namáhala nám ostatním sdělit o čem. Navíc se asi hodinová řeč o novém chovatelském řádu ukázala jako bezpředmětná, neboť se stejně neví, jestli tento návrh neodporuje právnímu řádu ČR.

Jediné, co mi utkvělo, je, že klub se k nečlenům staví nadmíru nepřátelsky, až jsem začala žasnout, kam jsem se to proboha zapsala.

Pak pokračovala Zdeňka Vaňourková o chovu a vadách, kterými strakáči trpí. Které z nich by měly být vylučující vady a které až později, až bude strakáčů víc.

To bylo hodně zajímavé, škoda že na to nebylo víc času.

Pak se ozvala jedna paní (omlouvám se, zapomněla jsem její jméno, poraďte), která je rozhodčí, ptala se na nějaké odborné věci, ale pak nám ukazovala, jak by mělo vypadat předvedení strakáče na výstavě, jaké jsou nejčastější chyby.

Nakonec nechala nastoupit přítomné strakáče, prohlédla je a okomentovala.

Po individuální bonitaci jedné fenky, nám pak ochotně odpovídala na dotazy a přeměřila některé pejsky, Bela má 49cm v kohoutku.

Pak už jsme jen zvolili zástupce na valnou hromadu, což je tuším Katka (od Brity).

Potom byla schůze oficiálně ukončena, ale ještě jsme zůstali a povídali a probírali kde co.

Ti, co i pak vydrželi, vyrazili na společnou procházku.

Obvyklý poměr psi versus feny se obrátil a Ford byl jediný pes ve smečce, ale ani si to neužil, jak měl chvíli volno, hned se zajímal o Britu a Daru, které háraly.

Bela si neměla s kým hrát, tak aspoň proháněla Nelu, ta jediná měla pochopení pro honičky.

V neděli jsme se vzbudili a nevěřícně jsme koukali z okna. Přes noc napadlo dobrých 30cm sněhu, tolik jsem tu v Kralupech snad ani nezažila a navíc pořád chumelilo.

Bela vyběhla na zahrádku a trochu ji to zaskočilo, ale pak už v něm hopsala a ochutnávala.

I odpoledne jsme vzali na procházku foťák, bylo to neuvěřitelné, brodili jsme se sněhem po kolena, Bela trochu hopsala, trochu se brodila.

(6.3.2006) Tenhle víkend byl pro nás dost hektický.

U nás v Kralupech byly Šibřinky, to je ples, na kterém každoročně vystupujeme s partou kamarádů.

Naše pozvání na ples přijali i Forďáci, takže Bela měla společnost, zatímco my jsme vyrazili do společnosti :o)

A v neděli po obědě jsme ještě vyrazili na procházku s Jonášem. Jonášovi páníci původně plánovali jít s ním na voříškyjádu, ale byli po plese tak zmožení, že obětovali startovné a účast vzdali. My jsme to docela uvítali, neboť jsme jim slíbili diváckou podporu a taky se nám moc nechtělo vstávat :o)

Nakonec jsme se tam při procházce šli alespoň podívat a voříškyjáda ještě probíhala. Knoflík to zhodnotil: Oni tam jen běhají dokolečka, to není žádná sranda :o)

Ale zkusili jsme se psy pár agilitích překážek. Bela přes ně hopsala jaksi mimochodem a pak ji Ivča naučila přelézt áčko, takže to pak zvládla i se mnou.

Myslím, že agility by nás obě mohlo bavit :o)

(28.2.2006) Tentokrát se nás v Ďábličáku sešlo pět strakáčů.

Nově se k nám přidali Veronika s Nelou alias Dafné Velký dar. Nela je sice ještě malá, ale ani tak si nenechala nic líbit. Ovšem ona sama se velice líbila Cilkovi, který na ni neustále dorážel :o) Ostatní účastníci byli staří známí Ford a Argo.

Procházka se celkem povedla, alespoň Bela prolenošila neděli, kdy jsme na ni neměli moc čas.

(19.2.2006) Tento víkend jsme měli návštěvu. Přijeli za námi Abi (Abena Strakatý samet) s Magdou a Pavlem.

Původní záminka byla pomoci Magdě se stránkami, ale nakonec jsme to hlavně prokecali :o)

Jak jsme zjistili, Abi se v autě dělá špatně, ale pro to my máme pochopení, obdobné Beliny zážitky máme v čerstvé paměti.

Ačkoli počasí nám zrovna moc nepřálo, vyrazili jsme nejdřív na procházku. Holky řádily a tak jsme se všichni vraceli domů obalení bahnem.

Abi si u nás odbyla premiéru ve sprše, sice se jí to nelíbilo tak jako Bele, ale taky nebyla moc proti.

A potom nastalo to pravé dovádění a hlavně dokumentování. Holky si navzájem kradly hračky, štěkaly, běhaly a my s Magdou jsme to všechno fotily.

Pak Abi znaveně zalehla Bele pelíšek. Bele to bylo celkem jedno (beztak ho moc nepoužívá), spíš jí vadilo, že to mládě si už nechce hrát. Šťenda ale rychle regenerují, takže se brzy zas dočkala.

Návštěva nám hrozně rychle utekla a těšíme se, až se zas uvidíme.

(11.2.2006) Dnes bylo tak pěkně, že se nám chtělo vyrazit na výlet. Ještě že máme přátele na telefonu :o)

A tak jsme vyrazili spolu s Fordem a Elfíkem do Draháně.

Cesty v Draháni byly místy obzvlášť kluzké a tak jsme museli volit náhradní řešení, někdo se prodíral roštím, já jsem jela na jistotu :o)

Psi se pořádně vyřádili a vylítali, takže Bela doma padla a spí.

Milan psychicky nevydržel a tak Bela už nespí s námi v posteli, ale ve svém pelíšku vedle postele. Ovšem dostala na cestu polštář.

(29.1.2006) Konečně máme foťák! Zároveň jsme našli pár "ztracených" fotek.

Ušila jsem Bele nenápadný zimní obleček, podšitý fleecem. Jen Milan tvrdošíjně odmítá oblečenou Belu venčit. Marně poukazuji na třicetistupňový teplotní rozdíl a ledový vítr.

Bela už jaksi není tak otužilá jako loni, poněvadž jsme "vyměkli" a nejenže Bela už dávno nespí v dílně (ani přes den), ale proklouzla i k nám do postele. Milan sice nadává, ale stejně ji nevyhodí a když vstanu dřív, tak se k sobě tulí :o)

V sobotu večer k nám přijeli Forďáci, abychom si zahráli carcassonne, Bela a Ford toho využili k okusování a ožižlávání a přetahování.

Nejdřív jsem trochu trnula, aby se v zápalu boje nespálili o kamna, ale ani v divokém řádění se ke kamnům nedostali.

Bela je správná provokatérka, pořád chodila Fordovi ukazovat nějaké hračky a chtěla se o ně přetahovat, jenže Ford, neviděl žádný důvod, proč by se měl přetahovat, buď hračku má on (proč mi ji bere, když mi ji dala?) a nebo ji má Bela (proč by jí to měl brát?), nic mezitím :o) Nakonec se z toho všeho pobíhání unavili a usnuli.

(26.1.2006) Musím se s vámi podělit, co se mi stalo.

Kdo už u nás byl, ví, že máme v dílně vyříznuté dveře, aby mohla Bela běhat ven, kdy se jí zachce. Mezi dílnou a obytnou částí jsou další troje až čtvery dveře, většinou otevřené, protože jsme líní.

Takže včera jsem šla do kuchyně, šmátrám po vypínači a najednou něco tmavého seskočí z lednice, byla to kočka!

Vzmohla jsem se jen na hysterický výkřik a zabouchla jsem dveře. Samozřejmě, že se koček nebojím, ale byla jsem zralá na infarkt.

Milan mě po telefonu uklidňoval, ať jí dám trochu mléka, že máme ve sklepě myši a třeba nám je bude chytat.

Tak jsem opatrně otevřela dveře a koukala odkud na mě vyskočí. Zběžně jsem prohlédla obývák a pak jsem šla do kuchyně, kočka nikde.

Nakonec jsem usoudila, že musela být v obýváku a proběhla mi za zády. Stejně jsem všechno pečlivě prohledala, posvítila za všechny skříně, ale kde nic, tu nic. A když ani Bela nikde významně nečichala, uklidnila jsem se.

Večer přišel Milan, nevěřícně prozkoumal prach na lednici, kde skutečně našel stopy a prohledal kuchyň. Chvíli jsme koukali na telku a šli spát.

Ovšem, jak už asi správně tušíte, když šel Milan v noci na záchod, otevřel dveře do obýváku a co mu nepřeběhlo přes nohy? No jasně, kočka.

Být to já, tak to pustím do pyžama.

Kde byla, fakt netuším a Bela mě tedy velmi zklamala, celý večer nedala ani maličko najevo, že by o ní věděla.

Takže teď důsledně zavíráme alespoň poslední dveře, i když tuhle číču jsme asi tak vyděsili, že nejenže nám nebude chytat myši, ale asi už k nám nevkročí.

Nicméně byla to slušná kočka, protože nic u nás neudělala ani neoznačkovala.

(24.1.2006) Tento víkend jsme letos poprvé vyrazili se smečkou na společnou procházku. Sešlo se nás docela dost: Bela, Ford, Elfík, Argo, Cyráno, Arny, Cilek (Cecilek z Česlova) a krátkosrstá kolie Jim.

Pro mě to byla po třech týdnech venčící premiéra a dokonce bez berlí, jen jsem sem tam využila Milana :o)

Procházka byla fajn, jen byla ukrutná zima, ale kdo to mohl tušit? Foukal ledový vítr a z krátkého přechodu po poli mám lehce omrzlé tváře a (nesmějte se) pravou půlku nosu :o)

Fotek je opravdu málo, protože fotit znamenalo riskovat omrzliny. Ale Milan se v závěru překonal a s nasazením vlastních končetin nafotil závěrečné foto.

Ani jsme se nestihli pořádně rozloučit, všichni jsme spěchali do aut.

Část jsme se ještě odebrali do Pizzerie na něco dobrého a hlavně se ohřát.

Bela, ačkoli se s kámošema docela vyřádila, si doma jen trochu schrupla a už si s námi chtěla hrát! Žádná vyčerpaná mrtvolka, co to jen máme za nezmara?!?

(9.1.2006) Bela už samozřejmě nekulhá, jen jsem pozadu s aktualizací.

Ale "kulhavka" je zřejmě nakažlivá, protože teď zas kulhám já :o) Uklouzla jsem na břečce a teď doma hopsám o berlích s výronem.

Bela si tedy užívá procházky jen s páníčkem, protože já, kromě bolavé nohy, mám ještě spoustu zkoušek ve škole a tak se naše společná činnost scvrkla na ležení v klíně.

Od poslední aktualizace se toho stalo tolik, že nevím kde začít. Bohužel Milanovi odešel služební foťák, tak čerpáme jen z cizích zdrojů, než ho nechá opravit.

Oslavila jsem narozeniny, na které jsme pozvali i Forda, tak si užila i Bela.

Napadlo spoustu sněhu, i u nás v Kralupech, a to se Bele hrozně líbí. Běhá a zároveň cestou "ochutnává" sníh.

Na Vánoce přijel s babičkou i jezevčík Didi, kterého nejdřív Bela s respektem obcházela, ale pak už si víceméně hráli. No jako loni, jen s námi nechtěli na procházku, aby Didi neutekl v lese po stopě. Takže jen domácí hrátky.

Jeli jsme navštívit Ivču a Pavla a Forda do Čtyřkol, kde jsme se viděli i s Kasíkem. Řeka byla naštěstí na okrajích zamrzlá a tak se nám ji podařilo odvolat dřív než se stihla Bela vykoupat.

Silvestr byl v pohodě, protože už z loňska víme, že se Bela rachejtlí nebojí.

Vlastně se toho až tak moc nestalo, takový běžný režim, ale za chvíli mi skončí zkoušky, takže informace budou čerstvější.

(13.11.2005) Tuhle neděli jsme se jeli kouknout na výstavu do Prahy. Bylo to v Letňanech, tak to by byla skoro ostuda, kdybychom nejeli :o)

Vystavovalo jen osm strakáčů, ale v areálu byla strašná spousta psů. Ukázalo se, že právě to Belu znervózňuje a jakmile se jí někdo přiblížil k zadku, spustil tak sérii ječivého štěkotu, nakonec jsme šli radši ven na letňanské letiště s Fordem a Cyránem.

Jenže Bela už týden pokulhává, takže jsme se strakáči udělali jen malé kolečko a mazali jsme domů (ani jsme nic nenafotili).

Přes týden měla Bela klid a žádné vycházky, doma už nekulhala a začínala být nesnesitelná, ale pár honiček s kámoši a zas začala nohu odlehčovat.

Ivča nás moc nepotěšila, Ford byl s nataženou packou celý měsíc!!! doma.

Na výstavě jsme koupili pytel nových granulí, za výstavní ceny (ale nechci slevu zadarmo, no aspoň se nám zaplatilo vstupné), Bela nejdřív odmítla granulky byť jen ochutnat (a to se ten prodejce fakt snažil :o), tím pádem Milan odmítl koupit 15-ti kilový pytel (Co s tím pak budeme dělat?), ale po procházce se Bela napila a normálně sežrala celý vzorkový pytlík a Milan musel posilovat (neb 15kg se docela pronese :o)

Na Belu po týdnu padlo zasloužené vyčerpání a zalehla a spí. A my si užíváme zaslouženého klidu, ale víme, že to nebude nadlouho, neboť příští týden pokračuje klidový režim.

(30.10.2005) Bela měla velmi rušný víkend (a my s ní).

V pátek nás pozvala Ivča k nim na chatu do Čtyřkol a protože jsme neměli jiné plány, vyrazili jsme na výlet. Kromě Forda na nás čekal ještě Kasík a kokřice Sára. Kluci si holky pěkně rozdělili a každý proháněl jednu. Po procházce jsme zakotvili na zahradě a pekli buřty.

Je fajn posedět a popovídat s pejskaři, nikomu nevadí, že váš pes zrovna štěká, no tak štěká, zvýšíme hlas a žádné pohoršené pohledy :o)

V sobotu jsme jeli na sraz Velkého daru na výstavu neuznaných plemen do Mladé Boleslavi.

Původně jsme plánovali dorazit tak na jedenáctou, ale Katka nám dala echo, že strakáči začínají už v deset, takže jsme odtrhli od úst snídani a pospíchali, abychom to stihli. Naštěstí Boleslav není od nás daleko a přijeli jsme ještě včas. Z Velkého daru jsme se setkali s Arexem, Arnoldem (ten si Belu obzvlášť oblíbil), Askem, Afrou (alespoň myslím, s paničkou jsme si nestihli popovídat), Arkou, Besi a Britou.

Jinak jsme se potkali a popovídali se spoustou majitelů a znovu se potvrdilo, jak jsou všichni moc milí, přátelští a v pohodě. Pejsci utvořili smečku a volně pobíhali jako staří známí. Belin brácha Arnold si ji vyhlídnul a pořád se snažil na ni naskakovat, to si Bela samozřejmě nedala líbit a dávala to patřičně hlasitě najevo, ale ani to ho neodradilo :o)

Další Belin fanda byla Elfíkova ségra Esťa (z Kraje krkavce), s Belou pěkně řádily, hrály si a okusovaly se.

Pak nás ještě zaujalo jediné štěně Iris Libachar. Úplně mi to připomnělo, jak jsme loni vyrazili na sraz strakáčů s tehdy tříměsíční Belou, jak jsme byli všichni vyjukaní. Bela se k Irisce chovala moc hezky a nechala si od ní líbit skoro všechno. Jen když jsem se s ní mazlila, tak to ta naše žárlivka nevydržela a nacpala se mi do náruče vedle Irisky, tak jsem je objímala obě :o) ... jejej já chci štěňátko!

Na výstavě dával rozhodčí přednost spíše tmavším strakáčům s užší hlavou (tedy aspoň co jsem viděla). Po výstavě následovala bonitace, na to jsem čekala nejvíc, chtěla jsem vědět jak probíhá. No dost mě to zklamalo, bylo to jak na běžícím pásu, většinou podle posudku z výstavy. Jen přidali měření a bylo to trochu podrobnější, ale myslím, že strakáči jsou natolik v krizi, že stejně uchovní každého.

Po tom, co jsem slyšela u kruhu z jadrných komentářů okolostojících,  jsem získala dojem, že vlastně ani nemá smysl chovat, protože když najdu někoho kým nakrýt (což bude mimochodem docela fuška), tak zas ti potomci nebudou mít čím krýt a že jsem si asi nevybrala toho správného psa na chov   ... no prostě správná depka.

No ale pak jsem viděla to naše zlatíčko, jak něžně se chová k Iris, jak ke mně radostně peláší, když ji zavolám, jak se ke mně doma tulí a je mi jasné, že ochudit další generaci strakáčů o vlohy téhle skvělé povahy, by byla prostě škoda. A navíc Bela je stejně nejhezčí! :o)

No ještě uvidíme.

Bela má sice dobrou kondici, ale tohle tedy už nevydýchala a v pátek i sobotu doma padla a ani se nehla. Koneckonců i dnes v neděli hodně odpočívala a spala, a to jsme byli na velmi podprůměrné procházce. Víc takových víkendů a Bela bude opravdu k neutahání ;o)

(25.10.2005) Tak falešku máme úspěšně za sebou, ne že by to trvalo tak dlouho, jen jsem neměla čas na aktualizace.

Jinak Bela žije bohatým společenským životem a tak navštěvujeme a příjímáme návštěvy různých psích kámošů.

Fotky máme z návštěvy Bony, holky si padly do noty stejně jako minule a řádily. Znovu mě překvapilo, jak jsou si holky podobné, nemyslím jen vzhled, ale hlavně "grimasy" a gesta.

Pak jsme jeli do Miškovic za Radkou a Argem a přidali se k nám i Ája s Elegánem.

Argo s Elem si zrovna nepadli do oka, paničky se je pokoušely usmířit, ale většinou se navzájem ignorovali.

Pak u nás byl na návštěvě Ford, šli jsme společně na procházku (Bela se obzvlášť pěkně a hlasitě předvedla na vodítku) a taky jsme Bele vyzkoušeli Fordův postroj a objednali o číslo menší.

Tenhle víkend jsme byli s Bondym ve Veltruském parku, kde se spolu pořádně vyběhali (alespoň Bela určitě).

Včera jsem vyrazila sama s Belou do Ďáblického háje, kde jsme měli sraz s Ivčou a Fordem.

Pěkně jsem si to naplánovala podle mapy, ale v závěru se některé cesty ukázaly jako slepé, takže jsem chvíli kroužila ulicemi, do toho Bela žalostně vyla a štěkala ("Jsem tu v autě zavřená už tři dny"). Nakonec jsme se sešli.

V lesoparku bylo spoustu lidí a pejsků, takže Ford s Belou se věnovali seznamování. Myslela jsem, že Bela se za tu hodinu a půl pěkně unavila, ale doma se napila, trochu pojedla a hned si s námi chtěla hrát! Je na tom s kondičkou líp a líp, uf uf.

(4.10.2005) Bela ještě trochu "faleší". Vetka jí našla v posledním páru cecíků trochu mléka, takže další Galostop plus další drobná vyšetření.

Ale už zase začala pěkně baštit a energie má na rozdávání.

V rámci dlouhých procházek už máme všichni docela natrénováno. To, co jsme chodili za hodinu, ujdeme teď za půl. A tak musíme prodlužovat procházky a vymýšlet nové trasy.

Jestli to tak půjde dál, asi se s Ivčou přihlásíme na dogtrek :o)

V sobotu jsme vyrazili do Nelahozevsi na dobové slavnosti (mimochodem nic moc). Původně jsme měli jít i s Jonášem, ale ten asi 200m od domova v zápalu řádění vrazil do odstaveného tažného vozíku a narazil si kloub. Takže následoval telefonát veterinářce a kulhání domů. Gábina sice učinila pokus ho nést, ale Jonáš už má 25kg. Včera jsme se za ním byli podívat a má se dobře, narozdíl od jeho páníčků, kteří jsou z jeho nevyřáděné energie málem šediví :o)

Jo a koupila jsem "psí teploměr". Tedy je úplně normální, jen digitální (přece ji nebudu nutit mít teploměr v zadku celých pět minut!).

Lékárníka jsem zjevně zaskočila, když jsem se ptala, jaké má teploměr rozpětí a jestli ho můžu použít na psa.

Nakonec jsem ho koupila a máme za sebou první měření! Bela dostala tyčinku a dál jí to nezajímalo. Asi je zvyklá, že jí furt lezu do zadku :o), co má ty problémy se žlázkami. Poučena veterinářkou, na teploměr jsem dala trochu vazelíny a ta mimochodem velmi dobře váže veškeré nečistoty a dost špatně se smývá vlažnou vodou. Takže Bela má teď svůj vlastní teploměr, nikdo nemá zájem se s ní o něj dělit :o)

(27.9.2005) Bela se zřejmě rozhodla, že nás oblaží všemi radostmi souvisejícími s chovem fenky.

Pro změnu teď má falešnou březost. Ač jsem, poučena z internetu, nasadila delší procházky, přistihla jsem Belu, jak opatruje gumové hračky a nosí si je do pelíšku.

Hračky jí byly s okamžitou platností zabaveny a od té doby jí několikrát denně šacuju pelíšek.

Na netu píšou, že falešnou březostí trpí hlavně fenky dobře živené s nedostatkem pohybu, takže jsem jí snížila příděl (mám dojem, že si toho ani nevšimla) a prodloužila procházky, což v neděli vyústilo v 15km pochod (Bela byla docela v pohodě, ale já byla hotová :o)

Včera jsme se, pro jistotu, stavili na veterině, kde mi vetka ukázala, že už má  Bela mléko (kdybyste někdo potřeboval kojnou...), dala nám Galostop a řekla ať pokračujeme v tom, co už děláme a že možná bude hůř.

Tak zabavujeme hračky, přikládáme obklady, rozptylujeme, chodíme na dlouhé procházky a plavat ... a ignorujeme tklivé kvílení.

(19.9.2005) Tenhle víkend u nás byla Kralupská ťápota.

Navzdory velikému prvotnímu ohlasu jsme, zřejmě kvůli počasí, nakonec šli sami. Ale bylo to bezva.

Psů tam bylo celkem dost (řekla bych tak 50), všemožných ras a někteří účastníci dokonce poznali strakáče! Bela se vždycky družila jen do chvíle, než jí někdo začal očichávat zadek a bylo jí jedno jestli vyjede na jorkšíra nebo novofundlanďana. Potkali jsme tam kámošku Kuli a celou smečku kolií.

Nejdřív jsme prošli pochod: Museli jsme splnit 5 úkolů. První byl ukázat zuby. Hodnotila se spolupráce psovoda a psa, ještě že tak :o), Bela všude strkala jazyk a kdyby jí chtěl někdo skutečně ty zuby kontrolovat, byl by to oříšek.

Druhý úkol se jmenoval "nepříjemný povrch", což byla igelitová plachta, která praskala. Belu to vůbec nevzrušovalo a přeběhla to naprosto bez problémů a jako bonus přidala ještě cestu zpátky.

Ovšem třetí úkol, slepecká stezka, to byl propadák. Na hlavu mi dali zalepené potápěčské brýle, do ruky slepeckou hůlku a šlo se. Bela neumí pořádně chodit u nohy, natož přede mnou. No nevím, co se dělo, ale nějak jsme se prodrali :o)

Další (4.) úkol byl sedni, lehni, vstaň. Sice to nebylo ukázkové, ale zvládli jsme to.

A poslední (5.) úkol nám podstatně vylepšil skóre. Povalení na záda nám jde skvěle, nějaké bahno, louže, diváci nic nevadí, jen když se drbe na bříšku :o)

Pochod jsme zakončili s 38mi body z 50ti.

Potom byl na řadě doprovodný program. Probíhaly různé soutěže a hry jako Nejpodobnější majitel a pes, Nejkurióznější předvedený kousek, improvizovaná výstava a tak. Soutěžily hlavně děti, takže my jsme se vrhli na překážky.

Nejvíc nás asi zaujalo agility, vyzkoušeli jsme všechno, ale u Bely jednoznačně zvítězily tunely. Ten žlutý jsme nejdřív museli natrénovat, ale pak jím probíhala jako ďábel. Taková ta houpačka se jí moc nelíbila a áčko jsme nezdolali vůbec. Panička je moc malá a tak vysoko piškotem nedosáhne :o)

Pak nastoupili profíci a ukázali nám, jak se to dělá. Dokonce i jeden pejsek s téměř slepou paničkou, jen měl na krku rolničku, aby věděla, kde je. Musím říct, že mají můj hluboký obdiv.

Ještě jsme viděli flyball a pracovní výcvik, to už byla Bela dost unavená a polehávala, takže když ukazovali štěkot na povel, vyskočila a začala taky štěkat (ale pak se přidali i další pejsci, tak si na nás aspoň neukazovali prstem :o)

Po přehlídce dětských hasičů jsme to už vzdali a šli jsme domů.

Bela byla úplně hotová, zalehla a ani se nehla.

Jestli se z téhle akce stane tradice, tak příští rok určitě jdeme!

P.S. Organizátorem akce byla ZKO - Střelnice

(12.9.2005) V sobotu jsme se jeli podívat do Turska na Husky a koňský den. Když to bylo tak blízko a počasí ušlo, tak to by přece byla škoda tam nejet.

Přestože jsme jim dali trochu "náskok", když jsme dorazili, ještě se nic nedělo. Všude bylo spousty husky(ů? jak se to skloňuje?) a jen pár jiných pejsků. Potkali jsme starou známou ze cvičáku retrívřici Vanilku.

Nejvíc nás překvapilo, že ne všichni husky jsou velcí a ne všichni mají modré oči. Viděli jsme i pár štěňat a ta byla opravdu kouzelná.

Nakonec jsme z programu neviděli nic, protože bylo moc teplo a pejsci se nesměli namáhat a ukázky spřežení byly přesunuty až na odpoledne.

Tak jsme si aspoň zkusili pár překážek z agility.

Bela celkem snadno skákala přes překážky, ale tak docela nepochopila proč by měla, když je mnohem jednodušší jít okolo. Musely nastoupit piškoty. Ovšem přes kruh se nám ji nepodařilo nalákat a tvrdošíjně prolézala pod ním a nedala se zmást ani pověšenou mikinou a tuhle "záludnost" hravě překonala :o)

Největší problémy nám dělalo vodítko (ono když přeskočíte a pes podleze, tyčky jen lítají :o), nakonec jsem Belu pustila na volno a musím ji velice pochválit, že v takové koncentraci psů, lidí, dětí i koní (za ohradou) moc hezky poslouchala.

Ale tunel zdolala bez problémů, některé pejsky tam museli lákat, ale Bela žádnou klaustrofobií netrpí.

Na naši výzvu kralupským pejskařům na Mujpes se jich pár ozvalo a tak jsme byly v pátek na procházce s novou kámoškou Bonnie (v odkazech) a její paničkou Luckou a v neděli zase s kolií Kuli a Lenkou.

Bela umí nový "povel" a to "čůrej". Vlastně je těžké říct, jestli ho umí, ale když nad ní stojím a říkám: čůrej, čůrej, čůrej, radši přidřepne a kamufluje, než by mě pořád poslouchala. Tohle používám hlavně před jízdou autem.

Včera jsem ji zase potřebovala "vyčůrat" před jízdou a tak jsme vyšli na zahrádku a nastalo "čůrej, čůrej, čůrej...", až pak jsem si všimla sousedů na balkóně, taktně se tvářili, jakože pozorují jejich tújku.

(5.9.2005) Bela je už úplně zdravá, jen ještě pár dnů musíme počkat s koupáním. Hodně jí to chybí, naposledy se čvachtala v louži. Na dně louže se usadila vrstva bahýnka a jak byla rozběhlá, ujelo jí to a rozplácnutá Bela rozrážela vodu čumákem :o)

Takže končí naše pravidelné návštěvy veteriny, i když někdy to byla celkem švanda a někdy zas černý humor (nechte si ode mě vyprávět historku o povídavých lidech v čekárně), už umíme docela slušně "ultrazvukový chvat", a to jak v postoji, tak na zádech.

Víme, že ač má Bela na břiše chlupy především bílé, holá kůže je opravdu strakatá.

Umíme bravurně (a na první pokus) drtit antibiotika a kamuflovat je do různých pochoutek (aneb jak obyčejný jogurt vypadá jako malinový :o)

Jinak Bela má za sebou první setkání s mraveništěm, mravence už zná, ale mraveniště, húúú, to je jiná, pořád se to hýbe a pes se drbe ještě po půl hodině. Ale nejspíš ji žádný neštípnul.

Včera ulovila svou první myšku. To si tak jdeme po poli a Bela poskakuje a "myškuje" a najednou má něco v tlamě, pouští to, ono to popoběhne a zas to chytí. No pak nad tím bezradně stojí v trávě. Ani se ji nepokoušela sežrat, spíš byla překvapená, že už se nehýbe. Nakonec jsem ji odtamtud přes Milanovy hlasité protesty vyhnala a podrobila myšku podrobnému zkoumání, bohužel vypadala, jako že nebyla zrovna v pořádku. Buď ji Bela řádně "pocuchala" nebo (to je asi pravděpodobnější) už jí něco bylo, každopádně teď už to má myška za sebou.

Bela dostala dva nové pelíšky.

První, molitanový, jsem pracně vytvořila sama. Původně měl být cestovní, ale výsledek byl příliš veliký a nehodí se než ku domácímu obývání. Tak teď stojí u postele. Pečlivě jsem měřila (dvakrát :o) a vyšel přesně podle počtů, jen mi tak nějak nedošly ty rozměry v celku. No nic.

Tak jsem pátrala dál a nezdálo se mi, že jsou na trhu jen DogBagy (malé stany pro psy) za cenu našeho nového stanu od Colemana. Už už jsem se pustila do vlastnoruční výroby takového dogbagu, ale pak jsem objevila firmu Astin z Přílep (v odkazech), která měla přesně to, co jsem chtěla a za rozumnou cenu.

Takže jsem naložila Belu do auta a jela vyzkoušet přenosnou boudu naživo a už jsme si ji vezli domů.

A poslední novinka, Bela teď spí s námi v ložnici. Jojo manželský život je plný kompromisů :o)

Aby Milan souhlasil s tím, že Bela bude spát s námi, musím snášet v ložnici taky veliký kovový mechanický tikající budík. Všichni, co mají podobnou úchylku jako já (tj. nesnáší jakékoli pravidelné zvuky při usínání, jako tikání, chrápání ...), vědí, jak velká je to oběť, ale co by člověk neudělal pro svého mazlíčka, že?

(22.8.2005) Bela už je na tom lépe, vlastně skoro dobře. Běhá, žere, pije, jančí, otravuje jako obvykle. Jen ten ultrazvuk není ještě úplně čistý, ale snad příští týden.

Abychom přišly na jiné myšlenky, sezvala jsem smečku do Kralup na společnou procházku. Přijeli Ford, Argo, nový kámoš Arny (Aran z Trpce) s čivavou Indym a přidal se k nám i kralupák Jonáš. Elfíkovi páníčci nakonec bohužel nemohli.

Bela jako jediná fenka byla středem pozornosti, zejména Argo, který "pohlavně dospěl" na Belu pořád dorážel a jak se později ukázalo i čivava Indy se nedal zahanbit, jen jsme si toho nejdřív nevšimli. Ford sice na Belu nenaskakoval, ale pokud byl v její blízkosti, tak si ji před Argem bránil a vznikaly drobné potyčky. Ale nic vážnějšího. Musím, říct, že čivava Indy mě překvapil, jak s ostatními držel krok a nebál se zapojit do pranice. Rozhodně žádný gaučák ani ozdoba do tašky.

Nevím jak ostatní, ale Bela i Jonáš byli vyběhaní a unavení, takže to splnilo účel.

Malý dodatek vzhledem k reklamacím :o)))

Ford není žádný grrr pes, naopak, Belu bránil a ta měla čas si oddechnout.

Argo taky není žádný grrr pes, jen je mladý a neklidný (a nadržený)

Čivava Indy taky není grr, ale stejně je drsňák, za tím si stojím!

(3.8.2005) Bela nás pořádně vyděsila, tedy hlavně mě.

V úterý ráno byla podezřele hodná, neskákala, nejančila a způsobně si lehla v koutku, dokud jsme nešli do práce. Ještě dopoledne jsem se vrátila domů a Bela byla hrozně pomalá, jakoby strašně unavená, vážila každý krok. Hrát si nechtěla, ale když jsem jí dala povel, splnila ho. Vypadala hrozně. Když se pokusila se podrbat na krku a zadní noha jí vlála ve vzduchu, psychicky jsem nevydržela. Sice už jsem u naší vetky za hysterku, ale stejně jsem jí zavolala. Popsala jsem jí příznaky a vetka se mě trochu vyptala a pak řekla, ať sleduju kolik toho vypije a vyčůrá a večer ať radši přijdem.

Pak jsem sedla na internet a vložila Beliny příznaky asi do čtyřech diskuzí a jedné se chytli, když mi čtyři z pěti lidí prorokovali zánět dělohy a já si o tom našla nějaké info na netu, zachvátila mě panika a znovu jsem volala vetce, že přijedem radši hned.

Musím říct, že se zachovala skvěle, vzala mě i když jsem dorazila pět minut po ordinační době a měla naplánovanou operaci.

Bela absolvovala ultrazvuk (včetně vyholení bříška), odběr krve (no to bylo něco) a dvě injekce. Diagnóza zněla zánět dělohy a že se uvidí víc až po testech.

Doma Bela zalehla a já pořád kontrolovala, jestli dýchá. K večeru už to bylo lepší, normálně se nažrala, napila, vyčůrala, ale nastal nám jiný problém, začala se okusovat. Hlavně na bříšku a u toho si kníkala. Vyzkoušeli jsme kalhotky, ale ty si stáhla, vyčistila jsem jí anální žlázky, pro jistotu, ale nic nepomohlo. Tak jsem jí to začala prostě zakazovat a bránit a odváděla jsem pozornost jídlem.

Dnes se Bela postupně zlepšovala, ale bála jsem se, co se dozvíme večer. K tomu měla ve vlnách záchvaty okusování.

Právě jsme se vrátili z veteriny. Krevní testy dopadly dobře, sice má zvýšené bílé krvinky, ale to je při zánětu pochopitelné. Na ultrazvuku je pořád vidět v děloze tekutina, na operaci to prý není, ale ještě nemáme vyhráno. Dostali jsme antibiotika a mastičku na to okusování a v pondělí se zas přijdem ukázat.

Taky prý není jisté, že by se to mělo opakovat při dalším hárání, spíš ne.

No Bela mi připadá v pohodě, otravuje jako vždycky. Ale dala mi pořádně zabrat, opravdu jsem se o ni bála, hrůzostrašné historky na netu mi moc nepřidaly (maminka říká, že moc čtu), ještě pár takových dní a nemusím si dělat starosti s kilama navíc.

Tímto se omlouvám všem, kterým jsem kvílela do telefonu

(25.7.2005) Na nasazování kalhotek během pár sekund už mám grif. Jak by taky ne, když jsem jí je nasazovala asi stokrát denně. Bela totiž, když je uvnitř, tak smutně sedí u dveří a kvílí, že chce ven. Když ji pustím ven (a sundám kalhotky) za dvě vteřiny už je u dveří a kvílí, že chce dovnitř. A že by se šla na zahradu vyčůrat? Jen v nouzi nejvyšší, veškeré tělní tekutiny si totiž šetří na ven, aby mohla značkovat až do poslední kapky (a i potom :o)

V sobotu kalhotkové období definitivně skončilo. Belina potřeba se čistit a olizovat výrazně vzrostla, takže si je pořád ožižlávala, tím pádem kalhotky byly celé mokré. Ve finále je uměla odsunout stranou a protože krvácení už prakticky ustalo, kalhotky jsme sundali už napořád.

A jsme u druhé fáze, Bela je takzvaně "dajná", tedy uhýbá ocasem, když ji pod ním pošimrám.

To je správné období pro krytí, pro nás tedy nejnebezpečnější období. Proto na procházku jedině na vodítku, oklikou k našim na zahradu, chvíli ji honit a házet míček a pak domů.

Taky je teď obzvlášť přítulná. Normálně mi vydrží na klíně jen pár minut a to se nesmím moc vrtět, teď ji můžu hladit, drbat (no vyčesávat moc ne :o), posouvat ji, přesedávat a drží. Taky je hodně unavená a spavá, což je dobře, protože procházky na vodítku moc vyčerpávající nejsou, tedy pro ni. Já mám už slušně natrénovaný levý triceps :o)

(19.7.2005) Bela dostala k narozeninám (trochu opožděně, ale přece) nový obojek a vodítko. Oboje nylonové a ve stejném designu od Manmatu.

Hlavní přínos tkví v tom, že nylonový obojek, na rozdíl od koženého, po koupeli v potoce nesmrdí, nevytahuje se a lépe se pere.

Taky jsem jí pořídila kšíry do auta, aby tolik necestovala po sedačkách, a vzhledem k její urputné neochotě spolupracovat při navlékání kšírů, nejspíš dostane ještě košík.

Bela nám začala hárat.

Nejdřív jsem tiše doufala, že "to se nám jenom zdá" a "moc ji pozorujeme". Poslední záchvěv naděje zažehl Ford, který si vůbec ničeho na Bele nevšiml, ale je to už nezaměnitelné. A na rozdíl od prvního hárání (pokud to tedy bylo hárání :o) tohle má stupňující se intenzitu.

Takže musíme změnit naše plány na různé psí návštěvy. Aspoň že počkala, až se vrátíme z dovolené.

Intenzita hárání dosáhla "kalhotkové fáze", tedy museli jsme nasadit kalhotky. Inu vytáhla jsem bombarďáky, které jsem vyhrála na Silvestra v Libčicích v tombole a Bela teď nosí apartní kalhotky s růžovými puntíčky (máme ještě se zelenými :o)

Metodou pokus-omyl jsem přišla na to, že nejlepší je kalhotky od ocasu úplně rozstřihnout a nad ocasem zavázat.

(11.7.2005) Tento víkend jsme jeli na svatbu kamarádů do Sv. Kopečku u Olomouce a hned jsme si domluvili setkání s Beliným sourozencem Benem (podoma Benji). Ben je opravdu krásný a milý pejsek, je velký a statný. Trochu mi připomínal Belu, kdyby měla hnědou hlavu a byla o kus větší. Moc se nám líbil a Ben si zase velmi oblíbil Milana. Doufáme, že se nám někdy podaří uskutečnit setkání i s Belou.

(6.7.2005) Tak jsme se vrátili z Keni a smečka je zase kompletní.

Bela vypadá, že naší nepřítomností vůbec netrpěla. Uvítala nás jako bychom byli pryč dva dny a ne dva týdny.

Tímto děkuji rodičům, že se o Belu starali, jako by byla jejich vlastní :o)

Bela je už dospělák!

Oficiálně oslavila své první narozeniny. My jsme je tedy trochu macešsky oslavili v exotické cizině, ale psi jsou naštěstí ke kalendáři lhostejní, takže Bela nemá pocit, že o něco přišla.

Nicméně, když jsem si přečetla, že Bona dostala celý dort, tak jsme na nákupech koupili obzvlášť velkou kostičku a pribiňák a já zaplácla své nastřádané černé svědomí a Bele žaludek.

Pak jsme se jeli podívat na Jonáše, jak roste.

(12.6.2005) Bela má nového kámoše, osmitýdenního křížence Jonáše.

Naši kamarádi si totiž před týdnem pořídili štěňátko. Nejdřív nás to všechny trochu překvapilo (a možná i samotné majitele :o), protože Gábina, jak dosud prohlašovala, se psů bojí. Ale kdo by se bál malého roztomilého štěňátka, že? ;o)

A tak jsme je přivítali do klubu pejskařů a zapůjčili jim příručku.

Tuhle sobotu jsme se s Belou vypravili na návštěvu, aby, v rámci správné výchovy, uvedla Jonáše do zvyklostí společenského života pejsků. Jonáš se otrkal velmi rychle a pořád na Belu dorážel. Bela Jonáše párkrát zpacifikovala a pak se ho marně snažila ignorovat.

Nicméně návštěva splnila účel, Jonáš se potkal s pejskem a utahal se, Bela vlastně taky (protože ke Knoflíkům i domů jsme šli pěšky), novým majitelům trochu otrnulo a poznali výhody psích návštěv (že pes otravuje taky někoho jiného)

V neděli jsme se smečkou naplánovali výlet do Nelahozevsi.

Nakonec nás bylo deset a pět psů: Ivča a Pavel a Ford, Květka a Ondra a Elfík, Radka a Pavel a Argo, Bára a Kuba a Bondy a my.

Vyrazili jsme podél Vltavy směrem do Nelahozevsi. Ačkoli to podle mapy vypadalo na takových 5-6 km, ušli jsme to docela rychle, takže jsme i do zpátky do Kralup šli pěšky, pro změnu po druhém břehu. V Kralupech jsme ještě zašli na oběd a tím završili příjemný nedělní výlet.

(30.5.2005) Navzdory úděsnému vedru jsme vyrazili s Belou do Draháně za strakatými kamarády.

Ještě že je tam potok a Vltava, pejsci se tam chodili ochlazovat, my jsme ze břehu tiše záviděli.

Pro nadšence jsem do fotogalerie přidala video z vody, záběr jezu, kde nám vypadla Bela.

(video dělal Ondra a jeho OK studio, já jsem to jen ořezala a vystřihla náš záběr)

(22.5.2005) Dnes jsme byli na Pražském maratonu, tedy běželi jsme jen 4km, takzvaný rodinný běh.

Popravdě jsme moc neběželi, spíš rychle šli, aby Bela pěkně poklusávala. Sice nejdřív dost táhla a s každým běžcem chtěla držet krok, po pár kilometrech ale sama ráda musela uznat, že běžet vedle paničky a neškrtit se přitom na obojku, je mnohem méně vysilující.

V cíli dostala na krk medaili, jako správný běžec a pak taky vznášející se balónek.

Dav jí nečinil nejmenší problémy, dokonce se ani nesnažila povalit kolemjdoucí děti a ani nikomu nelezla do kočárku.

Poprvé se taky vezla metrem (sice bez předepsaného náhubku), ale zvládla to levou zadní.

Doma, jako správný maratonec, padla za vlast.

A abych nezapomněla, v pátek se poprvé sprchovala i se šamponem. U nás totiž pohnojili pole, ani radši nechci vědět čím, a Bela se v tom v nestřeženém okamžiku stihla vyválet. Smrad to byl úděsný. Cestou domů jsme se drželi proti větru a doma jsem ji musela sprchovat s otevřenými okny a zacpaným nosem.

(17.5.2005) O víkendu jsme vyrazili na vodu!

Byla to Belina první voda (Milanova druhá, takže už to stálo za to), ale přežili jsme všichni.

V pátek večer jsme dojeli do Pikovic do kempu, přespali ve stanu. Bela celou noc "hlídala" a štěkala na jakýkoli podezřelý zvuk. Vzhledem k tomu, že jsme byli v novém prostředí, všechno vydávalo podezřelé zvuky, takže štěkala pořád. Zejména ji dráždil chrčivý zvuk z vedlejšího stanu a pod dojmem, že vedle je nějaký (neustále) vrčící pes, ho vyštěkávala.

V sobotu jsme nasedli do vlaku do Týnce a tam si půjčili lodě.

Už rozjezd byl zajímavý, někteří nedokázali ujet ani kousek a už tam byli, alkohol je svinstvo :o)

Bylo nás celkem devět lodí a čtyři psi, Bela jediná měla zářivě oranžovou záchrannou plovací vestu, byla tedy ve smečce snadno rozeznatelná. Nejdřív se nám všichni smáli, ale pak se ukázalo, že vesta je velmi praktická a užitečná. Zejména to poutko na zádech jsme využívali. Bela se tak snadno dala vytáhnout zpátky do lodě.

Vyskočila z kánoe jen jednou, ale hned zas připlavala zpátky. Jednou vypadla pod jezem, to jsme se málem cvakli, ale nakonec jsme to silou vůle "vybrali", ale Belu to napůl vyhodilo, napůl skočila do vody. Jednou jsme se cvakli, naštěstí se stačilo jen rozhlídnout a bylo jasné, že nikde žádná oranžová skvrna není a že musí být pod lodí a Milan ji rychle vysvobodil, nemohla tam být víc než půl minuty.

Nicméně tam byl dost silný proud a Bela rychle mizela v dáli, ale, jak jsem už psala, bylo nás devět lodí a tak děkujeme Šárce a Pavlovi, kteří se naší Bely ochotně ujali, vylovili jí a poskytli na své kanoi dočasný azyl.

Od té chvíle zřejmě Bela ztratila veškeré iluze o svých páníčcích a každé další peřeje ji silně rozrušily. Naštěstí už jsme byli skoro v Pikovicích.

Belu celý tenhle výlet silně vyčerpal, když zrovna neplavala, řádila na břehu s Fordem, Elfíkem a Argem. Vytuhla už v hospodě na betonu (hned vedle deky) a nechala se hladit a opečovávat asi tříletou holčičkou, jejíž maminka šílela, kdykoli se holčička přiblížila k Belině hlavě, ale Bela byla tak grogy, že si nechala zblízka prohlídnout čumáček, pacičky i ouška a nemrkla ani brvou.

Cestou domů jsme do auta přibrali i Fordovu smečku, Bela normálně v autě nezamhouří oko, ale tentokrát tam s Fordem svorně pochrupkávali. Zotavovala se ještě celou neděli a myslím, že ještě v pondělí hodně spala.

Nicméně žádné trauma z vody to v ní nezanechalo, protože se hned v neděli vyráchala v potoce jako obvykle.

My jsme byli taky dost unavení a odnesli jsme to i nějakými modřinami a odřeninami, ale to už k tomu patří.

Celkem to byl moc pěkný a trochu dobrodružný víkend, doufáme, že nás ještě někdy s sebou přiberou!

Fotky z pochopitelných důvodů žádné nemáme, jen blázen by s našimi schopnostmi a zkušenostmi vytahoval vodě neodolný foťák, ale možná se přeci jen od někoho najdou a Ondra zkoušel natočit nějaké to video, tak třeba časem.

Přeci jen nějaké fotky jsou, poskytl je Monda - Pavel, co nám vylovil Belu.

(8.5.2005) Tuhle neděli jsme vyrazili na naši první výstavu.

Nebylo to tak úplně jednoduché, málem jsme ani nedorazili. Skoro celý minulý týden byl Milan doma nemocný, zapomněli jsme se objednat k vetce, takže jsem vyhnala Milana v pátek ráno a on tam odseděl hodinu a půl, než dostal razítko.

V sobotu na nákupech jsem si málem vypíchla oko, já vím, že každého hned zajímá jak :o) Normálně jsem si zkoušela svetřík a vrazila si cedulku do oka, dost to bolelo a nepřestalo to ani po hodinovém nákupu v Tescu, takže jsem se nechala prohlídnout v Eiffel optic a ti mě hned poslali na oční pohotovost, že mám rýhu na rohovce. Na pohotovosti moje oko okouklo asi pět lidí, "taková pěkná ukázková rýha od středu až ke dvojce", a pak mi zafačovali půlku hlavy.

Druhý den jsem měla přijít na kontrolu, tak jsem si vymohla, že přijdu už v osm ráno, abychom to na tu výstavu stihli. Nakonec mi to v neděli přeci jen odstřihli a my mohli vesele ujíždět.

A díky těm všem zmatkům, jsme zapomněli doma foťák, fotky tedy máme jen díky kamarádům.

Takže vzhledem k okolnostem příprava na výstavu veškerá žádná. Nejdřív svatba, pak dlouho nic, v pátek jsem s Belou obíhala basketové hřiště (nic moc úspěšně), v sobotu s ní běhal Milan (to jsme se báli, že budu jak Žižka a bude to muset odchodit Milan).

V neděli jsme vstávali po šesté, abychom vzali Belu ven, zabalili a vyrazili na Bulovku. A potom směr Mladá Boleslav.

Na výstavě jsme se pořád vyptávali zkušenějších, takže jsme ani nic nezameškali a všechno jsme v pohodě vyřídili. Trochu nás zklamalo, že už se nemůže běhat po hřišti jako loni, ale našli jsme si travnatý růžek a tam Belu pouštěli z vodítka.

Čekání nám připadalo dlouhé, ale prý to bylo ještě celkem dobré, protože jsme v kruhu byli už druzí (jako plemeno).

Okoukli jsme rozhodčího, byl to opravdu šoumen, takový teatrální.

Po nějaké době konečně přišli na řadu strakáči, brácha Bely Benajmin odmítl ukázat zuby a tak odešel bez posouzení (pro nepejskaře, to je diskvalifikace). Neviděla jsem, jak moc se "bránil", každopádně u nepříliš zkušených vystavovatelů to vzbudilo mírné zděšení a všichni hned kontrolovali pejskům zuby.

Pak jsme přišli na řadu my. Hrdě jsem nastoupila a přidržela Belu, která si bez problémů nechala sáhnout do tlamy a hned jsem dostala vynadáno, že psa krmím piškotama a jak má spočítat zuby, když je má celé ulepené. Na svou obhajobu musím říct, že jsem si myslela, že jen zkontroluje skus, ne že jí poleze až do krku, tam jsem jí teda piškoty nekontrolovala.

Ostatně neschytaly jsme to samy, stejně "sprdnul" i Bonarosu.

No a pak ten klus, toho jsem se bála, copak kolečko, ale ta úhlopříčka ... běžela jsem to šestkrát! Pak se mi Bela vyvlíkla z výstavního vodítka (ale naštěstí nikam neutekla, to zas ona je v pohodě) a rozhodčí už nás nechal být.

Ale musím ji pochválit, sice skákala a sem tam chňapla po vodítku, ale byl to jen slabý odvar toho, co dělá obvykle (byla taky už dost utahaná). No rozhodčí řekl, že skáče jako koza a vynadal mi, že je to jenom moje vina a že mi nemůže dát lepší hodnocení než VD3. To asi není zrovna krásná známka, ale já jsem spokojená, hlavně že nás nevyhodil.

V Posudkovém listě mám doslova napsáno: 10-ti měsíční fena, nemožným způsobem předvedená, ... :o)

U stolu, kde se to psalo, mi pak řekl, že Bela je výborná, ale že to předvedení musíme fakt natrénovat.

Závěrečný dojem je takový smíšený, myslím, že nejsme zrovna výstavní typ. Ti, co se totiž přijedou jen podívat, "slíznou smetanu": podívají se, pokecají s pejskařema, pejsci si pohrajou a přitom tam nemusí trčet už od rána a hlídat, kdy mají jít na řadu.

Takže nezanevřela jsem na výstavy, asi sem tam na nějakou pojedem, ale rozhodně to nebude naše nové hobby.

Pro Belu to byl hotový maraton, od šesti od rána až do dvou odpoledne nezamhouřila oko (v autě nespí, ale zase nezvrací) a večer byla úplně tuhá. Mohla jsem chodit okolo, otvírat a zavírat dveře, normálně hned startuje, ale teď nic.

(27.4.2005) Tento víkend jsme byli tak unavení, že jsme chtěli Belu utahat s co nejmenším úsilím z naší strany. A proto jsme zavolali psí kamarády a vyrazili s nimi do Draháně. Bela se pěkně proběhla s Fordem a Argem, i ve vodě se vyráchali, tomu říkám povedené odpoledne.

(17.4.2005) Dnes jsme vyrazili na schůzi sekce ČSP. My jsme tedy nejeli schůzovat, ale hlavně se předvést Drašarům. Přijela i Brita a Bonarosa, takže tři sestry :o)

Sešlo se i pár jiných strakáčků, poprvé jsem viděla Esťu (Ester z Kraje krkavce) Elfíkovu ségru a o velký rozruch se postaral Kerberos, nově nalezený strakáč, který byl velmi při chuti a naskakoval na koho se dalo. Nejvíc se mu líbila Brita a Esťa, ovšem nepohrdl ani Argem (od Vlčavy). Bela, jakmile pochopila o co Kerberovi jde, přisedla a nedala se a propříště se k němu otáčela pouze vyceněnými zuby.

Nechtěli jsme jít na schůzi, tak jsme se dali dohromady s Argem a jeho paničkou Radkou a vyrazili na procházku. Docela se spolu vyblbli, Argo si hodně dovoloval, jenže Bela měla váhovou převahu, tak to bylo vyrovnané.

A Argo má u Bely velké významné plus za skotačení v vodě, zatím si s ní nikdo ve vodě hrát nechtěl (nadržený bígl se nepočítá :o).

Teď Bela leží na gauči a je z toho všeho úplně hotová. Budiž pochválena, neboť ani jednu cestu autem nezvracela.

(9.4.2005)  Jsem trochu na rozpacích, Bela by měla být už pořádně rozháraná, ale zatím žádná krev, žádné zvláštní změny. Kdybychom nepotkali starého známého „bígla s upovídanou paní“, který se ji pokoušel obskočit (i do potoka za ní vlezl! a to paní říkala, že on do vody nepůjde), skoro bych řekla, že jsme spustili planý poplach. No ještě uvidíme, třeba to je jen to první hárání.

Díky hárání jsme zameškali Pojizerskou výstavu, ale zato se na nás přijela podívat Belina sestra Bonarosa. Jsou si docela podobné, takže když se na sebe vrhly a za chvíli byly jedno klubko, těžko jsem rozeznávala čí je to packa, čí zadek.

Ale teď na fotkách mi to přijde jasné :o)

Moc pěkně si spolu hrály a honily, škoda že to byla jen krátká návštěva, ale Jůzlovi teď budou jezdit na chalupu častěji a třeba se zas k nám cestou staví.

(28.3.2005) Když Bela hárá, neodvážili jsme se vyrazit na bonitaci. Měli jsme se tam setkat s Belinou sestrou Britou. Ale když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi :o) Prostě jsme je pozvali k nám.

Bela, Brita i Dara (appenzellský slašnický) byly úplně v pohodě. Těžko říct, jestli se Brita s Belou nějak poznaly, každopádně si všechny spolu pěkně pohrály. Návštěva to byla krátká, měli jsme domluvený rodinný program, takže jsme si nestihli všechno říct a těšíme se, až se zas někdy uvidíme.

(26.3.2005) Z Bely je už psí dáma, začala hárat!!!

Nejdřív jsem si nebyla jistá, nevěděla jsem, jestli nejsem paranoidní, ale po telefonické konzultaci s naší veterinářkou je to jasné. Je to tu! Tak jsme se dnes nejeli podívat na bonitaci na Vodolku a zrušili jsme pondělní výlet s Fordem. A až do odvolání přijímáme pouze dámské návštěvy.

(22.3.2005) Minulý týden jsme tu měli na návštěvě Ajku, protože moji rodičové odjeli na hory. První den byl k zešílení, Bela Ajku neustále vyštěkávala, nenechala ji chvíli odpočinout. Až pozdě večer padly obě vysílením a usnuly.

Jinak Bela se celkem bez problému podělila o pelíšky, o žrádlo, o hračky (i když ty Ajka ignorovala), ale nekompromisně se odmítla podělit o nás. Jakmile se Ajka jen přiblížila k některému z nás, hned tu byla Bela a postavila se mezi nás a Ajku. A tak to bylo až do neděle. Asi třetí den začala Ajka bránit dobyté pelíšky a Bela pochopila, že něco jako společný pelíšek prostě neexistuje a že o něj definitivně přišla. Vyměkli jsme a oficiálně jsme Bele povolili pobyt na pohovce (ona tam samozřejmě už dávno chodí, ale legalizace není od věci). Do jejich vzájemných vztahů jsem až do konce týdne úplně nepronikla, v něčem měla navrch Bela a v něčem Ajka.

Už nevím který den holky probouraly dveře do zahrady. Co se tam dělo nevíme, ale současná díra ve dveřích je třikrát větší než původní. Pravda, dveře nebyly příliš bytelné, nicméně nechápu, kde se to v nich vzalo. Po pečlivém ohledání psů i dveří se viník nenašel, ale naštěstí ani žádná zranění. Tak Milan zarovnal okraje a Bela na zahradu neprolejzá, ale vybíhá s hlavou vztyčenou a někdy i s výskokem.

Včera na procházce v lese Bela zřejmě narazila na větev a teď má těsně vedle oka oholenou krvavou jizvičku. Naštěstí to není hluboké a naštěstí to nebylo do oka. Ale asi jí to zas tak moc nebolelo, dál lítá tryskem po lese jak šílenec.

(18.3.2005) Nikdy nic není ztraceno! Fotky ze Stromovky nakonec jsou, poskytla je Altcha, díky!

(13.3.2005) Přestože to původně vypadalo na podezřele klidný víkend, zábavu jsme si obstarali.

Konečně jsme Bele zařídili apartní boudičku!

Ačkoli přebývá v "dílně", kde je i kotel a nejnižší zaznamenaná teplota (v noci za třeskutých mrazů) je 12,5°C, trvala jsem na tom, že musí mít pořádné bydlení. Milanovo křeslo, ve kterém až do teď spávala, bylo jaksi už déle neúnosným provizoriem, ač bylo ze všech stran obložené molitanem a celou tuhle podivnou konstrukci jistila deka - to aby jí, chudince, nebyla zima. Milan se mi posmívá, že tahle naše "chudinka" si chodí lehat ven na sníh a celé hodiny tam okusuje kdeco.

V pátek navečer jsme vyrazili do bazaru a zakoupili pěknou masivní dřevěnou skříňku (mimochodem stála méně než výše zmiňovaná humánní pastička na myši). Hned v sobotu jsme ji upravili a ze všech stran vystlali, takže teď má Bela luxusní apartmá i s terasou :o)

Teď se hodí přidat trochu starší historku z předminulého týdne, kdy Milan odjel na školení a já zůstala doma sama. Aby mi nebylo smutno, nechala jsem Belu v ložnici. Rozhodnutí ještě umocnil fakt, že jsem se dívala na seriál Strážce duší a pak jsem se bála jít sama i na záchod (mám prostě velkou představivost a přečetla jsem pár dílek od Kinga :o)

Takže Bela si pěkně chrupká v křesle, ale jakmile si zalezu do postele a chystám se spát, Bela ožívá. Začala kroužit pokojem, packama pěkně ťapkala na dřevěné podlaze a v pravidelných intervalech výhružně štěkala.

Kromě toho, že se při štěkotu špatně spí, mě dost znejistěla, protože já! jsem žádné podezřelé zvuky neslyšela.

Vydržela jsem až do dvou do rána, pak jsem ji se smíšenými pocity odvedla dolů a klidně jsme obě spaly až do rána.

Snad ani nemusím dodávat, jak se mi pak Milan smál.

A aby měla o zábavu postaráno i Bela, vyrazili jsme v neděli dopoledne na procházku s Bondym (výmarský ohař) do Veltruského parku. Bondy Belu tak utahal, že z toho byla až do večera úplně mrtvá. Navíc všude bylo strašně moc bláta, ve kterém se oba řádně vyváleli. Belu jsem sprchovala nejmíň dvacet minut a pořád z ní teklo bahýnko. Ale Bondyho páníčci nám poradili, jak učili chůzi u nohy, tak to hned zítra vyzkoušíme.

(8.3.2005) O víkendu jsme byli na plese a Bele jsme přinesli dva balónky (mimo jiné i z výchovných důvodů). Dohromady jí vydržely asi tři minuty. Řekla bych, že se vůbec nelekla, jen se divila, kam se poděly. Ale zbyla po nich bezvadná žvejkačka. Velké kusy jsem jí sebrala, aby je přece jen nespolkla a malé postupně nacházím na podivných místech.

Další bezva zážitek: Bela umí vyskočit na okno. Větrala jsem v obýváku a najednou hups, Bela stojí na okně. Do dvora je to pořádná výška, odhadem tři metry. Naštěstí jsem ji hned popadla a sundala, ale pěkně ve mně hrklo, vzpomněla jsem si na Elegána a jeho zlámané packy.

Jinak jsem pečlivě vyplnila, zaplatila a doporučeně odeslala přihlášky na dvě výstavy. Takže do toho skočíme po hlavě. Učíme se klusat (obě), ukazovat zuby (taky obě, ale ukazujeme jen Beliny :o), postoj zatím trochu šidíme a na uši kašlem. Máme jen postupné cíle. Jsem zvědavá, jak to bude probíhat, z vyprávění to zní trochu složitě, ale v nejhorším samy rády odstoupíme :o)

Dnes jsme v lese potkaly dvě srnky! Bela za nimi chvíli běžela, ale pak si to rozmyslela a vrátila se ke mně. Bylo by hezké si myslet, že se vrátila kvůli mně, ale nejspíš jim prostě nestačila.

P.S.

Psychicky jsem to nevydržela a zakoupila stahovací obojek.

(1.3.2004) Tak nemáme doma alergika! Paní veterinářka byla velice zdvořilá, a tak mi neřekla, že hysterčím, ale vysvětlila mi, že takto se potravinová alergie neprojevuje, a že nesmím věřit všemu, co je na netu.

Bela, jindy v pohodě, odmítla zůstat na stole a nechat se vyšetřit, takže to probíhalo na zemi.

Abych byla stručná, obtíže zbůsobily anální žlázky. Veterinářka je vyčistila, což se Bele nelíbilo, koneckonců asi nikomu, protože odér je ... dost působivý. Změna byla překvapivě rychlá, viděla jsem ji párkrát si packu olíznout, ale o nutkavém okusování nemůže být řeč.

Váží 14kg.

(27.2.2005) Bylo krásně, tak jsme vyrazili do Prahy na společnou vycházku do Stromovky. Fotky se mi podařilo smazat, což je smutná, ale nezajímavá historka. Takže vám povykládám, co všechno neuvidíte :o)

Bylo nás asi sedm pejsků, ale průběžně se přidávali další, překvapilo mě, kolik psů bylo ve Stromovce! To se tedy u nás v Kralupech nevidí, taková kumulace psů. A mezi to různě jezdili děti na bobech, sáňkách, kočárcích a běžkaři. Výhoda byla, že pokud náhodou některý pes skočil na kolemjdoucího, tento se neohnal a nevyhrožoval, ale psa ještě pohladil (s 80% pravděpodobností to byl taky pejskař).

Bela dostávala pěkně zabrat, kromě malé bílé kníračky to byla jediná fenka. Nejvíc si vyhrála s Border kolií, byli asi tak stejně velcí, ale když ji začal prohánět Ridgeback, případně se do toho zamíchal Labrador (ten tedy nepohrdl ani Kokrem-psem), byla to pořádná mela.

Bela si samozřejmě nedala všechno líbit a tak se zuřivě oháněla i po velikých psech.

Další co neuvidíte, a to mě obzvlášť mrzí, je Bela podřizující se kníračce (mohla mít v koutku tak 20cm), Bela se jí málem pod ten čumák nevešla, ani když ležela na zádech :o)

Bela tohle odpoledne viděla víc psů, než za celý svůj doposavadní život (a to jsme byli na setkání strakáčů!). Už víme, že se ani nemusíme organizovat, stačí, když kterékoli pěkné odpoledne vyrazíme do Stromovky.

Někdo má alergii na psy, my máme (zřejmě) alergického psa!

Bela si začala nápadně okusovat přední tlapky a u toho si ještě pokníkávala. Pokud tedy netrpí obsedantní psychózou, tak podle příznaků a nalezených informací na netu má naše milá Bela alergickou reakci. V podezření je nově podávané krmivo ProNature, které jsme dlouze a pracně sháněli (protože jím krmí chovatelé, od kterých máme Belu) a pak psí konzervy, to už je horší, protože v rámci "průzkumu trhu" je střídáme jak na běžícím pásu.

Takže jsme se potupně vrátili k prověřené Acaně a místo konzerv dostává Bela na přilepšenou domácí stravu.

Bela si sice tlapky kouše míň, ale nevím, jestli si to jen nenalhávám. Každopádně, v úterý vyrazíme k veterinářce.

Málem bych zapomněla! Po zhruba třítýdenním používání slavné ohlávky Halti, ji Bela překousla. Jak to udělala nevím, ale měla ji nasazenou a celá operace trvala asi půl minuty. Takže zas budu mít levou ruku jak zápasník.

Když jsem pořizovala Halti, přikoupila jsem rovnou i Flexi vodítko ("stejně ho chceme koupit a přece nebudeme platit poštovné" :o). V den, kdy Bela překousla Halti, jsem pojala "geniální" nápad, že je třeba vyzkoušet Flexi. Rameno vykloubené nemám, ale málem. Bela za těch osm metrů získala pořádnou rychlost, takže trhnutí bylo nečekaně prudké a bolestivé. Ani další pokusy nebyly tak úplně jednoduché. Takže pokud máte někdo zájem o moc pěkné červené prakticky nepoužité Flexi, moc ráda vám ho přenechám (za poštovné :o).

(21.2.2005) Minul nějaký čas a Bela má zas pár nových zážitků a já potrénované srdce, takže jestli jsem nedostala infarkt doteď, tak už snad přežiju všechno.

Po koupeli ve Vltavě se Bela na našem potoce propadla ledem, vystřelila z vody jako když jí píchne a my začali tiše doufat, že třeba už nebude do vody tak hrr. Doufali jsme marně. Nejenže se naučila plavat mezi krami, ale přišla na to, že když se přebrodí na druhou stranu, já za ní nemůžu, výborná zábava!

Uviděla jsem doma ve sklepě myšku! Od té doby jsem tam odmítala chodit a tak jsme nastražili pastičku, na mou výslovnou žádost humánní (která nezabíjí a je 3x dražší než normální). Kromě toho, že jsme myšku pravidelně vykrmovali, se nedělo nic. Inu zakoupili jsme ještě sofistikovanější (o ceně se nebudu radši zmiňovat - se slzama v očích jsem Milanovi líčila hororové zážitky z dětství a prostě jsem si ji "vydupala"). Hned večer past sklapla (doslova) a Milan pojal nápad, že na ni pustíme Belu. Marně jsem poukazovala na to, že to jsme ji mohli zabít rovnou a navíc je to takové roztomilé zviřátko (ukázalo se, že je to rejsek). Nicméně mé obavy byly zcela liché, znáte ten vtip: a žeeelva frrrnk? Rejsek fikaně zanoroval do sněhu a neomylně si to zamířil do úkrytu.

Bela tedy rejska neulovila, ale Belu ulovil okolo jdoucí ridgeback :o) Oběma pejskům to na ledu dost klouzalo, tak to byla sranda.

Co se týče lovu, má Bela za sebou setkání se slepicí (nic jí neudělala i když se Milan fakt snažil) a se zajícem, toho nejdřív honila (a taky dohonila), ale pak si ho nechala utéct. No večeři nám zkrátka neuloví :o)

A poslední infarktová historka: Jdeme si na procházku na Hostibejku a najednou se Bela objeví nad námi na skále a k mé hrůze se bez váhání vrhla dolů, byly to aspoň dva metry! Naštěstí bylo mokro a půda byla dost měkká,  i tak si dala pěkně do čenichu. Ale ani nekvíkla, to se jí musí nechat.

(19.2.2005) Tenhle víkend jsme pozvali smečku k nám do Kralup, a že to byla pořádná smečka, devět lidí a pět psů! Ke starým známým Fordovi a Elfíkovi se přidal Cyráno (Fido Prosmycký dvůr) a Kas.

Pěkně jsme je protáhli po okolí a pejsci se pořádně vyřádili. Sem tam jsme potkali nějakého pejskaře a to pak byla mela.

Kas je už zkušený pejsek a tak snadno odhalil, že Bela je fenka a hned se k ní choval jinak. Někteří (Cyráno) na to přišli až na konci procházky, a to na úzké kluzké cestičce nad srázem na Hostibejku.

Po povinné prohlídce našeho industriálního města z vyhlídky, jsme vyrazili na oběd. Azyl nám poskytla hospoda Sokolovna, tam jim psi nevadí. Ondra a Květa donesli deku, aby Elfík nemusel ležet na dlažbě. Takže psi se tam rozvalili a žužlali kostičky.

Lidská smečka jim za chvíli záviděla, protože kuchař byl fakt pomalý, příště bude lepší vsadit na domácí kuchyni.

(23.1.2005) Je neděle a my jsme s překvapením ráno zjistili, že i u nás v Kralupech napadl sníh. To jsme si nemohli nechat ujít a tak jsme nafotili pár fotek.

(22.1.2005) Dnes jsme vyrazili na výlet společně s Fordem a Elfíkem. Šli jsme na dlouhou procházku v Bohnicích. Bela a Ford spolu pěkně řádili. Elfík jim moc nestačil a tak si na ně vždycky někde počíhal, ale obvykle ho, chudáčka, v tom zápalu smetli. Ale když se na chvíli zastavili, přišla Elfíkova chvíle a odvážně se vrhal do boje.

Po chvíli už byli trochu vyběhaní a začali se velmi zajímat o koňský trus, prát se o něj nemuseli, bylo dost pro každého a nakonec i Elfík se přiučil, že je to bezva.

Jakmile jsme došli k potoku, Bela tam hupla, Ford i Elfík se k vodě stavěli velice rezervovaně a využívali téměř výhradně můstků. Bela se důkladně vyráchala a snažila se zmáčet i všechny okolo, lidi nevyjímaje. Ale to nejlepší teprve přišlo: Vltava! Hned jak ji uviděla, rozběhla se do vln a bylo tam fakt hluboko. Při té příležitosti jsme zjistili, že Bela plavat umí, takže to bude nejspíš instinktivní záležitost. Vzhledem k tomu, že jí koukal jen čumáček, asi se jí to moc nelíbilo, udělala tak dvě "tempa", obrátila se a škrábala se na břeh. Cestou zpátky udržovala stálou vlhkost v potoce, aby si pak na poli vytvořila dostatečnou zásobu bláta do auta :o)

Teď je Bela naprosto vyčerpaná, leží a nehne ani packou, jsem zvědavá, jak to ustál Elfík, ten musí být úplně hotovej, a myslím, že i my budeme dneska pěkně spát.

Jinak to bylo prima a doufám, že si to zopakujeme. Třeba se nám podaří nalákat smečku do Kralup :o)

(14.1.2005) Minulý víkend jsme byli na horách. Pro Belu to bylo první setkání se sněhem. Nejdřív měla trochu problém vykonat své potřeby na té bílé studené věci, ale tráva prostě nebyla.

Když jsme přijeli, Evča právě vařila guláš. Dala Bele kousek masa a rázem byla nejoblíbenější člověk z celé party. Když už se zásoba masa povážlivě tenčila, kluci začali protestovat a přejmenovali Belu na Bóbika. Nicméně nějaké maso přeci jen skončilo v guláši :o)

Kolem chatky byla zahrádka, ale naproti přes silnici byl potok! Takže udržet Belu na zahrádce byl nadlidský úkol. Pečlivě jsme zkontrolovali plot a uznali ho dostatečným. Ovšem to nám nedošlo, že když je hned vedle něj hromada sněhu, že Bela snadno přeleze. Naštěstí sníh je velmi vhodný podklad pro stopování a nebylo těžké najít, kudy utíká. Tak jsme Belu vylovili z potoka a Milan přeházel sníh tak, aby to nešlo. No a pak jsme zjistili, že plot se šplhá kamsi vysoko do stráně, ale pak končí! A byl konec samostatnému pobíhání a Bela se musela venčit jen pod dohledem.

Návštěvy restaurací se vyznačovali zejména tím, že jsme buď já nebo Milan obíhali s Belou místní čtvrti, aby se unavila. Pak už jsme byli tak unavení, že nám bylo jedno, že vyvádí, hlavně když neštěká. I když v sobotu po půldenní túře to nebylo potřeba, jen jsme zasedli, padla a spala.

V sobotu bylo opravdu krásně, modrá obloha, sluníčko svítilo, bílý sníh, prostě idyla. Potkali jsme i pár psích kamarádů. Zjistila jsem, že vodit psa na náledí je adrenalinový sport a musí se natrénovat. A nechat se táhnout do kopce je taky bezva.

Jinak se víkend vydařil a musím Belu pochválit, že to s námi vydržela.

(29.12.2004) Dnes jsme tu měli na návštěvě Forda. Nejdřív jsme vyrazili na procházku, aby se pejsci unavili. Byl to dobrý pokus, ale neujal se. Bela se chovala jak utržená ze řetězu, hned na začátku vlezla do potoka a byla komplet celá mokrá. Ford sice do vody nešel, ale zmáčela ho Bela. Nicméně ani tak se moc neunavili a řádili ještě doma. Bela už osprchovaná a v rámci možností usušená se přetahovala s Fordem o jakoukoli hračku nebo kostičku, co vytáhl. Najednou získaly na ceně. Bela už nebyla taková uťápnutá jako minule a nedala se.

Bylo to fajn, hezky si pohráli a zařádili, už se tešíme na příště.

Bela teď zalezla pod postel a je úplně "hotová", mám klid na aktualizaci stránky :o)

(26.12.2004) Tak tu jsou Vánoce! Belince Ježíšek nadělil spoustu dobrůtek a taky autodeku pro psy, jsem zvědavá, jak dlouho v ní vydrží. Panička dostala mimo jiné nový mobil s foťákem, takže teď fotím vždy, všude a všechny. Kvalita není nic moc, ale dá se.

Největší událost ale bylo setkání Bely a Didínka (Andyho). Na začátku bylo dosti bouřlivé. Didi se zřejmě Bely bál a tak na ni vrčel a štěkal. Bela to nejdřív s nadhledem sledovala, ale pak začala taky štěkat. Trochu se porvali, Bela je větší, ale Didi měl velké nasazení. No nějak jsme to přestáli.

Druhý den jsme je vzali společně na procházku a hned to bylo lepší, Didi si sice nejdřív dovoloval, ale Bela tu měla potřebný rozmach a bez problémů si ho podřídila. Pak vytvořili rojnici a svorně se dělili o každé hovínko, co našli. To z nich udělalo kámoše, takže třetí den už to bylo v pohodě a pěkně spolu řádili. Ajka nejdřív řádila taky, ale pak si lehla u kamen a ječela na ně pokaždé, když se řítili okolo.

(21.12.2004) Bela má za sebou očkování proti vzteklině, očipování a dostali jsme tabletku na odčervení, tu jí dáme až za týden. Očkování bylo v pohodě, o tom snad ani nevěděla, ale čipování asi trochu bolelo, protože se stolu se rvala silou zápasníka, takže kontrolní přečtení čipu bylo fakt dobrodružný. Má 12,5kg.

Během těch tří týdnů se toho zas až tak moc nedělo, konečně jsme udělali nějaké fotky s Alanem a Bondym. Alan, dlouhosrstý jezevčík, je pes Milanových rodičů. Bojí se všech psů a Bely obzvlášť. Už když byla štěně menší než on, lezla mu do pelíšku, chtěla se kamarádit i když on nechtěl, a když ho jednou "zahnala" do kouta, nakonec ji trochu kousnul. Nicméně poté, co si na začátku každé návštěvy projdou jakýmsi rituálem, si spolu pohrají.

Daleko zajímavější je jejich soused Bondy, téměř roční výmarský ohař. Že je pro Belu zajímavejší než Alan se ukázalo při poslední návštěvě, kdy se k němu v nestřežené chvíli podhrabala. Sama by to samozřejmě nezvládla, Bondy jí z druhé strany vydatně pomáhal. Trochu mě to vyděsilo a pečlivě jsem Belu prohlížela, jestli nám náhodou už nehárá, ale asi si chtěli jen hrát. Bondy dává Bele pěkně zabrat, nejdřív ji smete, ale někdy si zas nechává skákat po krku. Už ho taky bere úcta ke slečnám, a nejen úcta :o) je to pěkný puberťák.

Jinak Bela umí nový povel a to "mazej", naučila se ho jaksi mimoděk, vyháním ji tak z gauče, když už moc expanduje ze svého pelíšku. Co se týče škod, k rozkousané vazbě čtvrtého dílu encyklopedie, přidávám překousanou šňůru nabíječky k mobilu, nevím přesně kdy, ale je to dost tenký kablík, tak to asi bylo rychlé. Milan si stěžuje na nějaké díry v ponožkách, ale viník není jednoznačný :o)

Na Vánoce se k nám chystá ostravská část rodiny a ti mají sedmiměsíčního krátkosrstého jezevčíka, jsem zvědavá jak se porovnají. Andy je sice menší, ale je to skoro dospělák, už značkuje.

P.S. Milan si to přečetl a hrubě nesouhlasil. Takže po řádném přezkoumání všech děr v ponožkách jsem sama ráda musela uznat, že je nemohlo způsobit běžné nošení :o)

(28.11.2004) Tuhle sobotu jsme byly prvně na cvičáku, myslím že v nás obou to zanechalo hluboký dojem. Ačkoli nám tenhle cvičák ze všech stran doporučovali, byla jsem dost zklamaná. Psi nesměli být bez vodítka, ani na chvíli. Na jednu stranu to chápu, ale šly jsme tam hlavně proto, aby se Bela seznámila a otrkala. Při výcviku byla štěňata sice zvlášť, ale dělala vlastně totéž, co dospělí psi. Výslovně jsem se ptala, jestli tam můžu jít s úplným začátečníkem, uklidnili mě, že je to v pořádku. Bez jakékoli přípravy na nás vybafli s chůzí u nohy, Bela sice jakž takž něco umí, ale takové to drilové vpravo vbok, čelem vzad, zastavit stát razdvatři a hned sedni to tedy ne. Chudinka Vanilka tam taky byla prvně a zřejmě poprvé dělala lehni, dorazila mě instruktorka, která ji donutila zalehnout metodou par force (tedy mírným násilím).

Možná je to skvělý cvičák, který umí výborně připravit na zkoušky, ale nás už tam neuvidí. Nechci mít z Bely šampionku, ale normálně vychovaného psa. Čekala jsem, že nám tam alespoň něco vysvětlí, ukážou pár triků, ne drilování. Z toho co Bela už umí, tam byla jasná jednička. Přivolání zvládla ukázkově a jediná ze štěňat zaštěkala na povel (pravda sice ne třikrát, jak vyžadují, ale přece). To mě utvrdilo v tom, že to děláme dobře a že to jde i hravou nenásilnou metodou.

Jinak Bela už výrazně přerostla Ajku a začala toho patřičně využívat. Myslím, že na Vánoce to bude jednoznačný kápo celé rodinné psí smečky :o)

Už má 11kg.

(14.11.2004) Tento víkend jsme vyrazili do zoo, bylo tak hezky, že jsme chtěli něco podniknout. Bylo to rozhodnutí na poslední chvíli, takže to, že foťák je vybitý, jsme zjistili až tam. Proto je fotek pomálu a nejsou nic moc. Ale pro Belu to byl zážitek, těch pachů! Jenom na vyhlídkách tam mají často sklo, tak jsme různě přelézali, abychom se dostali aspoň k mřížím. Bela na zvířata přes sklo vůbec nereagovala, asi co necítí, není zajímavé. Nejvíc se jí pochopitelně líbili vlci, ti si ji dokonce přišli očichat a i přes plot si ji podřídili. Velké pozdvižení způsobila Bela u prasátek pekari. Všechna prasátka se nahrnula k plotu, naježila se a pochrochtávala. Ale nejvíc jsme se bavili u výběhu gepardů. Tam se k plotu nedalo a tak jsme byli u skla. Zatímco Belu to vůbec nezajímalo, jeden gepard ji uviděl, pomalu se rozbíhal a nakonec skočil a narazil na sklo. Vypadalo to, jako když je na lovu. S Belou to ani nehlo.

Jinak nás teď nejvíc zaměstnávají zoubky. Minulý týden jsme museli na veterinu, protože Bela si nějak podélně rozštípla špičák. No tak jí tu jednu půlku vytrhli a tu co tam drží, pořád má. Dole má momentálně čtyři špičáky. Mléčné už drží jen na kousíčku a hrozně se viklají, takže jí většinou trčí kolmo ven. Ale vytrhnout nejdou, Milan to zkouší každý den :o) Nicméně Bela to snáší v pohodě a ani nekňourá, jenom občas zanechává krvavé otisky. Už váží 10kg.

(6.11.2004) V sobotu odpoledne nás navštívil Ford (Prosmycký dvůr). Ford je štěně strakáče stejně staré jako Bela. Ačkoli počasí nám zrovna nepřálo - lilo jako z konve, psi se pěkně vyřádili a vyběhali. Ford je o trochu větší než Bela a tak měl výraznou převahu, ale Bela se snažila nenechat si všechno líbit a zuřivě bránila svoje jablko. Jsme rádi, že konečně někdo Bele ukázal, že si nemůže dovolovat všechno.

Když už nám všem byla zima, přesunuli jsme se domů a i tam psíci pokračovali v řádění dokud se neunavili.

Bylo to fajn a doufáme, že se s Fordem i jeho páníčky zase někdy uvidíme.

Bela má novou kámošku Arwen. Je to vlkodaví slečna a i když je o dost větší než Bela, ještě moc neví jak to chodí a Bela ji má zatím na háku. Schválně jak dlouho jí to vydrží :o)

(30.10.2004) Jsou jí už čtyři měsíce, to to letí. Zas je o kousek větší, i když teď už ty přírůstky nejsou tolik znát, a tak mě vždycky překvapí, kam zas dosáhne. Musíme uklízet věci z kraje kuchyňské linky. Ne že by tam vyloženě dosáhla, ale má dlouhý jazyk.

Už umí pěkně hluboce štěkat (třeba na sousedku, jak věší prádlo), ale na povel štěká o oktávu výš. Venku chodí na přivolání dokud neuvidí jiného psa, paní se světlým kabátem, co nesnáší psy (přinutila mě přemýšlet o tom, jestli nemám sebou na procházku nosit číslo pojistky) nebo nějaké lákavé hovínko. Ta totiž žere a to s velkou chutí, nevidí, neslyší. Od té doby, co jsem si v Mikulicovi (Poznej svého psa) přečetla že: "Tvrdit, že se pes při výcviku nemá nikdy uhodit, by byl čistý idealismus," si v takových případech nosím proutek. Díky Bele na procházkách objevujeme okolí, v Kralupech bydlím celý život, ale někde jsem byla až teď s Belou.

Bela začala přezubovat, což se projevuje zejména tím, že někdy ta krev není naše :o) Ačkoli se to nezdá, už rozlišuje, jestli kouše do hračky nebo do nás. Když se mi připlete ruka k hračce, pak velmi bolestně poznám ten rozdíl.

Taky už je s ní větší legrace, když se s ní přetahujeme o hračku a pak ji zahodíme, Bela ji zas přinese a chce se přetahovat dál. Nebo si mi sama od sebe sedne do klína, když si ke mně přijde něco žužlat.

Naše stránky jsou na Googlu!

Nevýznamné, ale potěší.

(13.10.2004) Tak už má skoro čtyři měsíce, maličko se uklidnila - už nevypadám jako oběť domácího násilí, ačkoli zřejmě jsme ji jenom omrzeli, teď se vrhá na návštěvy. Ale už umím celkem zručně ošetřit tržné rány. Ovšem na Belinu obranu musím říct, že všichni postižení byli předem varováni a v podstatě si o to koledovali :o)

Bela přerostla Ajku a tak zuří boj o pozice, už už to vypadalo, že to má Bela v kapse a Ajka se začala podřizovat, ale někde (jinak naprosto mírumilovná a spíš bojácná) vyškrábala poslední záchvěv odporu a Bela zalehla. Takže síly jsou vyrovnané a my to zvědavě sledujeme.

Navštívili jsme irskou setřici Sally, aby Belu trochu zpacifikovala. To se zcela minulo účinkem, Bela se sice na začátku podřídila, ale pak zjistila, že Sally je kliďas a tudíž jí všechno projde. Nakvartýrovala se jí do boudy, ujídala mrkev, Sally to ignorovala, jediné co bránila a ubránila byla kuchyň.

Tuhle jsme se dívali na dokument o krokodýlech a dospěli jsme k názoru, že Bela má určitě nějakého mezi předky. Všechno souhlasí: zuby a ty nohy když leží vypadají úplně jako když krokodýl plave a samozřejmě neuvěřitelná záliba ve vodě. Nejdřív hrabala v misce s vodou, teď se naučila "splývat" - loví pod hladinou a vyfukuje vzduch. Do vany i ven skáče sama, stačí jí jen pár vteřin nepozornosti a je tam. U našich jsem ji chytila v letu nad vanou s horkou vodou. Mysleli jsme, že po prvním sprchování ji to přejde. Všichni psi, co znám, koupání spíš "strpí", ale že by ho vyhledávali to ne. Ne ovšem naše Bela. Bez zábran vleze do rybníka, do potoka, do řeky až po břicho a loví. Já se na břehu můžu zbláznit, volám, nařizuji, lákám ... takže chodíme kolem vody jen na vodítku, už je docela chladno.

V sobotu 2.10.2004 jsme vyrazili do Mladé Boleslavi na sraz strakáčů, je 50-té výročí chovu ČSP. Po té, co jsem vyřídila od veterinářky zdravotní osvědčení a dlouze telefonovala s poradcem chovu, jak je to tedy s tím očkováním proti vzteklině, po nás nikdo nic nechtěl.

Setkání bylo fajn, byla tam spousta psů, děsný mumraj, ale všichni byli v pohodě a družní. Potkali jsme se tam s Drašarovými (od nich máme Belu) a vypadá to, že teď je snad Bela největší z vrhu, a to jsem se bála, jak moc jsme pozadu!

Vzhledem k tomu, že Bela tam byla prakticky jediné štěně, byl o ni dost zájem. Všichni ji chtěli hladit a očichávat, nejdřív byla vyjukaná, ale pak přestala zalehávat před každým psem a taky očichávala. Dokonce ukázala zoubky a štěkala, když už toho měla dost. Nakonec jsme se zúčastnili (vlastně -ly, Milan fotil) závěrečného kolečka a dostali pamětní medaili. Ke konci už toho Bela měla plné zuby a usínala, prospala celou cestu domů a doma taky zalehla, to budou sny!

(3.10.2004) Už má 14 týdnů, váží přes sedm kilo, umí skočit do záchoda nebo přes něj do vany (to záleží jestli je prkýnko dole nebo nahoře) a zase z vany ven, což je výborná zábava pokud se zrovna sprchuju. Dál učinila několik dalších objevů: že ořechy se se slupkou nejedí (tímto se veřejně omlouvám Knoflíkům za pozvracenou zahradu), že když už je stejně velká jako Ajka (pes mých rodičů), tak si na ni  může začít dovolovat, a že ten plůtek kolem ostružin je směšná překážka.

(24.9.2004) Teď už je jí 12 týdnů a je o dost větší (6,1kg), to znamená, že dosáhne zase o kousek dál. Věci dáváme doprostřed stolu a boje o gauč jsou na denním pořádku (vyhráváme, zatím). Dostala větší pelíšek a novou várku plyšáků. Ale je moc chytrá a učenlivá. Má za sebou první neplánovanou koupel v rybníku, bahenní zábaly a první kousavé ponaučení, že do cizího pelíšku se neleze. Nic z toho ji příliš nepoznamenalo, utkvělo jí snad jen to, že my jsme ti, co kazí dobrou zábavu.

14.8.2004 jsme si ji odváželi domů a už v autě jsme zjistili, že je nejen úžasně roztomilá a hezoučká, ale že jí trochu poporostly drápky a zoubky a neváhá je použít. Zejména když se jí dělalo špatně. Nicméně cestu jsme všichni přežili, i já (čas vyléčí všechny rány). Vážila 2,7kg.

Jen co se u nás doma rozkoukala, sklidila nám všechny ostružiny a začala systematicky likvidovat zahradu. Velkoryse jsme to sledovali a říkali si, že co nepřežije, to by stejně zašlo. Pak už si to říkal jen Milan a já jsem oplakala vypiplané melouny, bylinky přesunula na zeď a oplotila ostružiny, abych je uchránila od úplného vyhlazení.

Bela se narodila 26.6.2004 jako předposlední ze sedmi štěňat.

Když jsme si ji vybrali, byly jí tři týdny a vypadala spíš jako takové roztomilé černobílé morčátko. Ale viděli jsme maminku Elbu Libachar a z fotek jsme znali tatínka Atoma Aniboba, takže jsme doufali, že vyroste do krásy. Okamžitě jsem si ji zamilovala a chovala bych ji snad pořád. Asi po hodině mě Milan donutil ji vrátit a následoval dlouhý, předlouhý měsíc čekání.

úvodní stránka